II.ÚS 1173/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1173/15 ze dne 1. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Travel Service, a. s., IČ: 256 63 135, se sídlem K Letišti 1068/30,160 08 Praha 6, zastoupené Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 19 Co 456/2014-134, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 6 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 4. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci Romanu Bláhovi částku 400 EUR s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. Současně soud žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16 924 Kč (výrok pod bodem II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení") s tím, že dne 25. června 2013 cestoval na lince letu QS 2679 z Antalye do Prahy, tj. na trase dlouhé 1 976 km a let byl zpožděn o 7 hodin. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2015 č. j. 19 Co 456/2014-134 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2014 č. j. 21 C 166/2013-105 potvrzen. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 549,60 Kč. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy porušily její právo, ale i právo žalobce na spravedlivý proces tím, že ignorovaly skutečnost, že žaloba byla podána jménem nezletilé osoby, přičemž tento úkon nebyl schválen soudem ve smyslu § 28 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného v době podání žaloby (dále jen "občanský zákoník"), když dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít dosah do sféry nezletilého, a proto zákonný zástupce nezletilého žalobce potřeboval k podání žaloby v zastoupení tohoto žalobce souhlas soudu v souladu s § 176 odst. 1 a § 179 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka pak v řízení na svoji obranu uvedla a prokázala, že u daného letounu OK TVE operujícího daný den rotaci včetně letu žalobce (rotace Praha - Antalye - Pardubice - Karlovy Vary - Antalye - Praha) došlo po přistání v Pardubicích k projevení se závady na spoilerech, kdy nebylo možné tyto seřídit zpět do nulové polohy, a proto byla nařízena jejich výměna. S ohledem na tuto skutečnost, kdy letoun byl označen jako neletuschopný, pak bylo povoláno náhradní letadlo stěžovatelky, které jako první z celé flotily mělo možnost přesunout se do místa odletu, a to z Curychu. Oslovený znalec pak ve svém posudku konstatoval, že neexistují žádné prostředky, kterými by se dalo zjistit postupné zhoršování stavu systému, tedy, že zjištěné závadě není možné nikterak předejít. Současně pak potvrdil, že na daném letounu byly dodrženy veškeré předepsané kontroly a údržby, tedy, že závada nevznikla následkem zanedbání v údržbě letounu, a že nebyla vzhledem k prvnímu výskytu u flotily očekávatelná; její vznik tak ohodnotil jako náhodný. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že daná technická závada nespadá pod pojem mimořádné okolnosti, když tyto odkazují na závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), uvedené v rozhodnutích C-581/10 a C-546/07, a tedy, že nárok žalobce je oprávněný. Dle stěžovatelky však soudy, zejména pak soud odvolací, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce, když nerespektovaly svoji povinnost položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru (viz čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie) nejpozději soudem poslední instance. Oba soudy dle stěžovatelky mylně vykládají nařízení s související judikaturu Soudního dvora, když první z výše uvedených rozsudků (ve věci C-581/10) se věnuje pouze otázkám platnosti článků 5 až 7 nařízení z různých hledisek a druhý z uvedených rozsudků (věc C-546/07) pak pouze konstatuje, že "skutečnost, že letecký dopravce dodržel minimální pravidla údržby letadla, sama o sobě nepostačuje k prokázání, že daný dopravce přijal veškerá přiměřená opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004...". Soudní dvůr tím naznačuje, že za určitých podmínek může technická závada spadat pod pojem mimořádné okolnosti, neuvádí však již, za jakých podmínek by technická závada mimořádnou okolností být mohla, resp. jaké další skutečnosti by dostačujícími byly. Touto otázkou se obecně Soudní dvůr doposavad nezabýval a i s ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka oběma soudům opakovaně navrhovala vznést otázku k Soudnímu dvoru, která by měla za cíl odpověď na to, jaká opatření je letecký dopravce povinen přijmout v případě projevení se nepředvídatelné technické závady, aby mohla být naplněna podstata článku 5 odst. 3 nařízení, resp. za jakých podmínek by bylo možné technickou závadu za mimořádnou okolnost považovat. Soud při právním posouzení věci vyšel ze skutečnosti, že "porucha spoileru křídla letadla je v tomto případě událostí související s běžným výkonem činnosti leteckého dopravce", z čehož následně učinil právní závěr, že "předmětná technická závada nebyla mimořádnou okolností". Stěžovatelka však poukazuje na to, že pojem "běžného výkonu činnosti leteckého dopravce" není v nařízení ani jiném unijním právním předpise či judikatuře Soudního dvora nikterak specifikován a ani soudy jej v daném případě blíže nedefinovaly. Stěžovatelka tak nemá možnost dovodit, na základě jakých skutečností soudy dospěly k závěru, že předmětná závada souvisela s jejím běžným výkonem činnosti, a předmětná rozhodnutí tak spatřuje nepřezkoumatelnými. Dle stěžovatelky takovéto právní hodnocení, resp. odůvodnění věci, nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat zejména s ohledem na skutečnost, že pro něj není dán dostatečně pevný podklad ani v aplikovaném nařízení, ani v judikatuře Soudního dvora. Soudní dvůr totiž, uvádí stěžovatelka, dosud nepodal komplexní výklad nařízení co do povahy a odpovědnosti vzešlé z projevení se technické závady těsně po přistání letounu, resp. před vzletem letounu za předpokladu, že takováto technická závada se projevila nejen přes dodržení veškerých předepsaných údržeb a kontrol, ale i poprvé u dané flotily, tedy zcela neočekávaně, jako tomu bylo v daném případě. Výklad aplikovaného nařízení ze strany obecného soudu je tedy dle stěžovatelky nutno kvalifikovat jako svévolný a nerespektující kritéria pro položení předběžné otázky formulované v rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1982 ve věci C-283/81 - Cilfit proti Ministero della Sanita. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení. Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 10. 7. 2015 a Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření doručeném dne 31. 8. 2015 odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností napadených rozhodnutí. Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice a při svém rozhodování k nim nepřihlédl. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Romana Bláhy, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalobce. Ten se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil a Ústavnímu soudu nezaslal plnou moc udělenou právnímu zástupci k jeho zastupování v řízení před Ústavním soudem a proto s ním Ústavní soud jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasáhnout pouze tehdy, byla-li prav