II.ÚS 1226/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 N 28/88 SbNU 411 K vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 20. února 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 ve věci ústavní stížnosti a) Olgy Nonfriedové, b) Jiřího Nonfrieda a c) Ing. Vladimíra Nonfrieda, všech zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. května 2015 č. j. 5 C 67/2012-378, vydaným v restituční věci stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku jako účastníků řízení a 1. města Rakovník, se sídlem Husovo náměstí 27, Rakovník, a 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 4. 2017, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Rakovník, ze dne 9. 3. 2012 č. j. 45970/2012-MZE-130713 bylo rozhodnuto, že žádný ze stěžovatelů není vlastníkem ideální třetiny pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci podle pozemkové knihy p. č. X (nyní rozděleného do několika pozemků) o výměře 1,0830 ha v katastrálním území Rakovník (dále jen "předmětný pozemek"). Důvodem byla skutečnost, že nebyly naplněny restituční důvody podle § 6 odst. 1 písm. m), n) a r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"). Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé žalobou podle části páté občanského soudního řádu, kterou se domáhali jeho nahrazení tak, aby bylo uznáno jejich právo na náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2015 č. j. 28 Co 400/2015-418 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 5 C 67/2012-378, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že předmětný pozemek byl původně ve vlastnictví Ing. Jiřího Nonfrieda, právního předchůdce stěžovatelů. Na československý stát přešel vyvlastněním na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 16. 7. 1970 č. j. 1712/70, ve spojení s rozhodnutím Okresního národního výboru v Rakovníku, odboru výstavby, ze dne 31. 8. 1970 č. j. Výst 5460/70. Za vyvlastněný pozemek byla původnímu vlastníku vyplacena náhrada určená podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve výši 0,40 Kčs za 1 m2, tedy celkem 7 576,40 Kčs. K jeho vyvlastnění došlo pro účely výstavby sídliště Vinohrady a k tomuto účelu byl také použit, přičemž na něm byly postaveny obytné domy, chodníky, místní komunikace, veřejná zeleň a osvětlení. 4. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem okresního soudu, že restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě není naplněn. V této souvislosti uvedl, že předmětný pozemek byl zemědělskou ornou půdou. V době vyvlastnění byl oset a sloužil Školnímu statku v Rakovníku k zemědělskému využití. Vyhláška č. 43/1969 Sb. stanovila pro pozemky odlišnou sazbu náhrady v závislosti na tom, zda se nacházely v intravilánu nebo extravilánu obce. Podle jejího § 14 odst. 5 se zastavěnou částí obce (intravilánem) rozumělo území, které je souvisle zastavěno nebo jinak technicky upraveno pro potřeby obce. Shodné vymezení tohoto pojmu bylo obsaženo v § 4 odst. 4 vyhlášky č. 97/1966 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. Zastavěná část obce zahrnovala i pozemky, které byly zemědělského původu, nevytvářely však se zemědělským půdním fondem souvislý celek. 5. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětný pozemek se nacházel za hranicí intravilánu obce, byl ornou půdou a vytvářel souvislý celek s navazující zemědělskou půdou. Pro ocenění tohoto pozemku proto nebylo možné použít § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb., neboť vyšší sazba podle tohoto ustanovení mohla být poskytnuta jen za pozemky nebo jejich části v zastavěné části obce nebo za pozemky nebo jejich části mimo zastavěnou část obce prokazatelně určené pro stavbu rekreační chaty nebo na zřízení samostatné zahrádky nebo za pozemky již zastavěné, popřípadě též za pozemky již ke shora uvedeným účelům použité. V úvahu tak přicházelo pouze ocenění pozemku podle § 15 odst. 1 vyhlášky, podle něhož za jiné pozemky, než které jsou uvedeny v § 14, přísluší peněžitá náhrada ve výši 0,40 Kčs za 1 m2. Námitka stěžovatelů, že předmětný pozemek byl na základě závazného územního plánu určen k zastavění, a tudíž měl být oceněn vyšší sazbou, nebyla podle krajského soudu opodstatněná. Určení pozemku k zastavění podle závazného územního plánu totiž automaticky neznamenalo, že se takový pozemek stal pozemkem v intravilánu obce nebo že se stal pozemkem zastavěným. Původnímu vlastníkovi byla podle krajského soudu poskytnuta adekvátní náhrada určená v souladu s tehdy platným cenovým předpisem. 6. Ostatní námitky stěžovatelů krajský soud neshledal důvodnými. Skutečnost, že investor musel do státního rozpočtu zaplatit odvod ve výši 231 056 Kčs v souvislosti s odnětím části předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu, nebyla z hlediska posouzení žaloby významná. Povinnost platit odvod v určené výši podle § 17 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, nevyjadřovala cenu tohoto pozemku, nýbrž hodnotu roční hrubé rostlinné výroby, která by byla na pozemku dosažena, případně částky určené pro rekultivaci pozemků. 7. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 1061/2016-445 odmítnuto pro jeho vady spočívající v absenci některých povinných náležitostí podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Podle dovolacího soudu stěžovatelé nedostatečně vymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z okolností, z nichž usuzovali na jeho přípustnost, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v § 237 občanského soudního řádu. Řádně ale neměl být vymezen ani dovolací důvod. V rozporu s § 241a odst. 3 občanského soudního řádu totiž v dovolání nemělo být uvedeno, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. III. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dovolací soud posoudil jejich dovolání formalisticky, čímž znemožnil jeho věcné projednání. Podle jejich názoru dovolání obsahovalo veškeré obligatorní náležitosti. Bylo v něm uvedeno, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, tedy jaká právní otázka hmotného práva měla být krajským soudem posouzena jinak. Současně měli dovolací důvod vymezit způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Za nesprávné posouzení věci ze strany krajského soudu považovali právní závěr, podle něhož v případě předmětného pozemku neměl být dán žádný z restitučních titulů podle § 6 odst. 1 písm. n) a r) zákona o půdě. 9. Po vyvlastnění předmětného pozemku byla právnímu předchůdci stěžovatelů vyplacena náhrada, která však neměla odpovídat tehdy platné cenové vyhlášce. Byla totiž vyplacena ve výši jako za pozemek nacházející se v extravilánu obce, a nikoli v jejím intravilánu. Stěžovatelé poukazují na to, že předmětný pozemek byl vyňat ze zemědělského půdního fondu, byl zahrnut do územního plánu pro výstavbu sídliště, před vyvlastněním bylo vydáno stavební povolení a bylo započato se stavbou bytových jednotek. Náhrada, kterou měl obdržet jejich právní předchůdce, proto měla být vyšší. Až do výměry 3 000 m2 měla být vypočtena ve výši určené podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 43/1969 Sb. a teprve za část pozemku tuto výměru přesahující měla náležet částka 0,40 Kčs za 1 m2. Stěžovatelé upozorňují i na disproporci mezi částkou 7 576,40 Kčs, kterou za vyvlast