II.ÚS 1243/07
Ústavní soud · 25. 10. 2007
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. A. a b) Ing. K. R. B., obou zastoupených JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 55, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 72/07, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, č. j. 5 Cmo 367/2006-259, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2007, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavou chráněných práv, zejména práva na spravedlivý proces.
Usnesením ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 72/07, Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 9. 1. 2007, kterou se domáhali zrušení i nyní napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2006, č. j. 5 Cmo 367/2006-259, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti proti usnesení Ústavního soudu podle ust. § 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Řízení před Ústavním soudem je řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 1996, sp. zn. II ÚS 148/96, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6, usnesení č. 16, str. 557 a násl.). Ústavní soud má Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu přesně vymezené pravomoci a působnost, které nemůže překračovat. Mezi jeho oprávnění nepatří rozhodovat o opravných prostředcích obecně, tím méně o opravných prostředcích směřujících k přezkumu svých vlastních rozhodnutí, proti nimž podle ust. § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ani výslovně odvolání není přípustné (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 221/06). V tomto smyslu byli stěžovatelé v napadeném usnesení Ústavního soudu i poučeni. Pokud přesto usnesení Ústavního soudu ústavní stížností napadli, Ústavní soud musí konstatovat, že k projednání takového návrhu není oprávněn.
Dále Ústavní soud zjišťoval, zda ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno dne 12. 10. 2006. Za dané situace je z kontextu věci zřejmé, že pokud stěžovatelé podali ústavní stížnost až dne 14. 5. 2007, učinili tak evidentně po uplynutí zákonné 60ti denní lhůty.
Pokud se stěžovatelé domáhají použití ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože stížnost podle jejich názoru svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy, Ústavní soud konstatuje, že toto ustanovení je třeba vykládat pouze ve vztahu k ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Výše zmíněné ustanovení umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, tedy za situace, kdy je ústavní stížnost nepřípustná, a Ústavní soud by ji podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nepřípustnost ústavní stížnosti neposuzoval, nebyl vůbec k aplikaci ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu důvod.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, pokud jí je napadeno usnesení Ústavního soudu, odmítnout podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a pokud jí je napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze, odmítnout podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě, stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj