II.ÚS 1302/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1302/16 ze dne 2. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. 5 Tdo 1502/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2014 sp. zn. 9 To 10/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2013 sp. zn. 40 T 3/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013 sp. zn. 9 To 30/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a). c) tr. zákona, pokusem trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 8 odst. 1 a § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákona a pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 8 odst. 1 a § 129a odst. 1, odst. 4 písm. b) a c) tr. zákona. Za to mu byl podle § 158 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů na dobu pěti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného. Uvedenému rozsudku předcházel rozsudek městského soudu ze dne 17. 7. 2012, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. června 2013 sp. zn. 9 To 30/2013 tento rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 3. Proti novému rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a státní zástupce v neprospěch obviněných. Vrchní soud dalším napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle § 129a odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu a dále trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů na dobu deseti let. 4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265j tr. řádu zamítl jako nedůvodné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě namítá, že v dovolacím řízení nebyla napravena zásadní pochybení a procesní vady vrchního soudu, že mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry byl dán extrémní nesoulad, přičemž došlo k opomenutí některých důkazů, provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatele a věc byla nesprávně právně posouzena. 6. Stěžovatel především poukazuje na velmi restriktivní a selektivní přístup Nejvyššího soudu k jeho dovolacím námitkám, přičemž uvádí, že žádný z dovolacích důvodů mimo písm. g) nekorespondoval s konkrétními námitkami, takže stěžovatel odkazoval na to, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem, resp. s provedenými důkazy. O odpovědném přístupu Nejvyššího soudu k věci má vážné pochybnosti i vzhledem ke krátkému trvání neveřejného zasedání, při němž bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání. 7. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že celé trestní řízení mělo nestandardní průběh, který vedl k nezákonnému a protiústavnímu rozhodnutí o jeho vině. Policie zásahem do průběhu politických jednání ovlivnila stanovisko politické reprezentace natolik, že došlo k zahájení jeho trestního stíhání, přičemž svědkové měli od počátku od policejního orgánu zkreslené informace o procesu objektivizace. Poukazuje na první zprošťující rozhodnutí městského soudu, které považuje za správné, vrchní soud je však ve velmi krátké době na základě odvolání státní zástupkyně zrušil pro absenci komplexních hodnotících úvah, přičemž svým právním názorem městský soud zavázal ke změně hodnocení důkazů, když zdůraznil jako nejproblematičtější moment hodnotícího procesu tzv. objektivizaci. Ve svém druhém rozsudku pak městský soud označil proces tzv. objektivizace za trestný. Vrchní soud provedl v rozporu s § 263 odst. 6 tr. řádu zcela nestandardní rozsáhlé dokazování, kterým nahrazoval činnost městského soudu. Navíc hodnotil důkazy, které před ním nebyly provedeny, zcela jinak, čímž porušil § 263 odst. 7 tr. řádu (výpovědi svědků byly čteny, namísto aby byly provedeny osobní výslechy). Poté stěžovatele v rozporu s § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu uznal vinným i z jednání popsaného v obžalobě, které nalézací soud vypustil, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a nerespektoval princip předvídatelnosti, resp. zákazu překvapivosti rozhodnutí, což Nejvyšší soud nijak nenapravil. 8. Další závažnou procesní vadu stěžovatel spatřuje v porušení svého práva na obhajobu, neboť byl v průběhu své výpovědi u veřejného zasedání před vrchním soudem opakovaně přerušován a následně byl i okřiknut členem senátu, přestože využíval své právo podle § 214 tr. řádu vyjádřit se k provedenému důkazu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/2013 (N 215/71 SbNU 517), který ukazuje, že káravý komunikát státní moci k obviněnému je v rozporu s principem presumpce neviny. Ani tato pochybení Nejvyšší soud nenapravil. Poukazuje přitom na další údajná pochybení Nejvyššího soudu, která svědčí o povrchním přístupu k věci. Stěžovatel nesouhlasí ani s jeho argumentací, jíž se vypořádal s námitkou o porušení § 99 odst. 2 tr. řádu, tedy s porušením zákazu výslechu svědků se státem uloženou povinností mlčenlivosti. Uvádí, že pravomoc k tomu měl ředitel Úřadu Regionální rady, nikoliv Výbor Regionální rady. V důsledku toho považuje všechny výpovědi svědků s povinností mlčenlivosti za procesně nepoužitelné. 9. Stěžovatel též namítá, že v rozsudku vrchního soudu chybí jakékoliv zhodnocení většiny důkazů, jsou v něm pouze okrajově zmiňovány důkazy opakované v odvolacím řízení a pouze některé důkazy provedené městským soudem. Porovnává důkazní situaci ve zprošťujícím rozsudku a v následném odsuzujícím rozsudku městského soudu, kterou označuje za ucelenou, zatímco vrchní soud ve svém rozsudku přistupuje rovnou na prezentaci svých úvah a závěrů, aniž by uváděl konkrétní provedené důkazy a hodnotil je. Přesto dospěl k jiným závěrům o vině stěžovatele než městský soud. Ve svých hodnotících úvahách tak zcela pominul tři konkrétní důkaz