II.ÚS 1332/18

Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu majetku a spravedlivý proces ve smyslu článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítla porušení čl. 2 odst. 1 a odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem zavázán uhradit Ochrannému svazu autorskému (OSA) 76.658 Kč s příslušenstvím, v částce 223.206 Kč byla žaloba zamítnuta.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy měly porušit jeho právo na spravedlivý proces tím, že jej dostatečně nepoučily o existenci jeho důkazního břemene. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že OSA dostatečně neprokázal jeho povinnost. Překvapivost napadeného rozhodnutí spočívá podle stěžovatele i v tom, že v soudním sporu mezi stejným účastníky pro jiné žalované období vrátil odvolací soud věc k řízení v prvním stupni k doplnění dokazování a umožnil stěžovateli procesní obranu v rámci tzv. "vysvětlovací povinnosti". Obdobně postupoval Nejvyšší soud prostřednictvím svého rozsudku ze dne 29. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 698/2017-605. Stěžovatel je toho názoru, že OSA předložené seznamy playlistu českých televizních stanic zjevně prokazují absenci autorských děl zastupovaných ze strany DILIA nebo OOA-S. Navíc oba svazy obdobně jako OAZA zastupují jen malý počet autorů, a proto nelze založit rozhodnutí soudu jen na pouhých domněnkách, i když je zjevný opak. Odvolacím soudem jim byl tedy neoprávněně přiznán nárok, aniž by jejich díla byly veřejně sdělovány. Navíc OSA jako žalobce ani neprokázal veřejnoprávní oprávnění kolektivních správců DILIA a OOA-S k výkonu kolektivní správy v České republice a k zastupování autorů a jejich děl v televizním vysílání, ať již na základě licenčních smluv s jednotlivými autory nebo recipročních smluv se zahraničními kolektivními správci. Stěžovatel také upozorňuje, že v žalovaném období, tj. v roce 2009 byl Policií ČR vyšetřován trestný čin ředitelky, která měla přidávat záměrně na playlisty díla, která se v televizním vysílání nikdy fakticky neobjevila. Odvolací soud se podle stěžovatele nijak nevypořádal s jeho námitkou o nezákonnosti odměny žalobce, přičemž se omezil na pouhé konstatování o obvyklosti odměny. K prokázání svých tvrzení stěžovatel přitom navrhoval vypracovat znalecký posudek z oblasti ekonomiky. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně právně posoudil danou věc, jelikož nebyla aplikována zákonná výjimka vymezená v § 23 autorského zákona o zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.

Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Ústavní soud upozorňuje na to, že obsahem ústavní stížnosti byly výhradně argumenty nesprávné aplikace podústavního práva a nedostatečného zjištění skutkového stavu. Pokud pak stěžovatel ústavně nekonformní překvapivost rozhodnutí vrchního soudu spatřuje v nenaplnění předpokládaného procesního postupu či dokonce v odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak k tomu Ústavní soud poznamenává, že není soudem sjednocujícím judikaturu obecných soudů ani soudem korigujícím zákonnost procesních postupů či provádějícím výklad podústavního práva.

Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.