II.ÚS 1342/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1342/12 ze dne 24. 5. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. M. a Ing. J. M., oba zastoupeni JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 23 Cdo 218/2010-406 ze dne 26. 1. 2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2009 čj. 5 Co 670/2009- 353. Rozsudkem krajského soudu bylo zastaveno odvolací řízení, pokud jde o výrok v odstavci I. rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 1. října 2008 č. j. 2 C 111/2007-292, jímž soud uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 166 117 Kč s příslušenstvím a uvedený rozsudek byl potvrzen ve výrocích II. a IV., jímž soud zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 110 744 Kč s příslušenstvím, a žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 276 861 Kč s příslušenstvím, rozsudek změněn i ve výroku III. o nákladech řízení. Předmětem řízení u obecných soudů byla úhrada částky původně 332 233 Kč, po rozšíření žaloby částky 553 722 Kč, představující náklady stěžovatelem vynaložené ve prospěch žalovaného při provádění přestavby stanice technické kontroly (dále jen "STK"). Věc byla vyloučena z věci vedené pod sp. zn. 2 C 39/05, kde stěžovatel požadoval po témže žalovaném uhradit částku 9 529 552 Kč. V této věci již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž ústavní stížnost směřující do zamítavých rozhodnutí byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2956/10 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že dne 1. dubna 1994 stěžovatel jako nájemce uzavřel s žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu STK. Následně byla mezi týmiž účastníky uzavřena dohoda o dostavbě STK, v níž žalovaný vyjádřil souhlas s provedením přístavby s tím, že investiční náklady do výše 550 000 Kč budou kompenzovány neplacením nájemného v příslušné výši. Soudy shodně dovodily, že dohoda o dostavbě STK není smlouvou o dílo, nýbrž smlouvou nepojmenovanou podle ustanovení § 269 odst. 2, 3 obch. zák. (nájemní smlouva byla neplatná podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.). Na přestavbě se ve skutečnosti podíleli jak žalovaná, tak stěžovatel. K započtení vzájemných závazků dle dohody nedošlo. Na základě provedeného dokazování a znaleckého posudku obecné soudy stěžovateli přiznaly nárok na zaplacení za provedené práce ve výši 166 111 Kč. Ohledně nároku v části převyšující původně uplatněnou částku soudy dovodily, že je promlčen, neboť čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. běžící od prvního dne následujícího po splatnosti vystavených faktur uplynula 31. prosince 2002 a 24. dubna 2003, tj. před rozšířením žaloby o zbývající dvě pětiny fakturovaných částek, k němuž došlo při jednání dne 23. července 2008, (příp. podáním ze dne 20. prosince 2006, doručeným soudu v lednu 2007). Soudy dále dospěly k závěru, že po přistoupení stěžovatelky do řízení se každý z žalobců domáhá zaplacení poloviny celkové uplatněné částky, stěžovateli lze tedy přiznat částku 166 117 Kč jako polovinu nepromlčeného nároku. Stěžovatelce částku 276 861 Kč s příslušenstvím jako polovinu celkově uplatněné částky přiznat nelze pro nedostatek aktivní věcné legitimace, neboť nebyla účastníkem nájemní smlouvy ani dohody o dostavbě STK a nemůže pouze z titulu existujícího a nevypořádaného společného jmění, do něhož by pohledávka z podnikání stěžovatele spadala, vystupovat jako žalobce v rámci obchodních závazkových vztahů mezi stěžovatelem a žalovaným. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí výhrady k právním závěrům obecných soudů a vyjadřují přesvědčení, že soud nebyl nestranný. Nesouhlasí s tím, že došlo k promlčení pohledávky. Žalobou se stěžovatel domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení, získaného nepoctivým obchodním stykem a náhrady škody a zaplacení částky za provedené stavební práce na STK v celkové výši cca 15 mil. Stěžovatel formuloval petit tak, že požadoval zaplacení 3/5 z nárokových částek, neboť na jeho majetek byl prohlášen konkurs a jiný postup ve vazbě na § 318 o.s.ř. tedy nebyl možný. Zákonná překážka spočívající v zákazu nakládat s částí majetku zanikla až 19. 2. 2004 a promlčecí lhůta nemohla zaniknout dřív než rok po zániku překážky. Stěžovatelé se dále domnívají, že soudy, které vyloučily aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky, porušily ústavní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to právo vlastnit majetek. Dále namítají, že věcná příslušnost nalézacího soudu byla určena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2005 v rozporu se zákonem, přičemž tento soud své rozhodnutí přes výhrady stěžovatele neodůvodnil. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i z důvodů značných průtahů v řízení, neboť od podání žaloby v roce 2002 do vyhlášení usnesení Nejvyššího soudu v roce 2012 uběhlo téměř 10 let. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů shledaly námitku promlčení za důvodnou (vycházely z petitu návrhu a procesního úkonu stěžovatele, kterým došlo k rozšíření žaloby až po uplynutí promlčecí lhůty). Rovněž se velmi podrobně zabývaly otázkou aktivní věcné legitimace stěžovatelky v řízení, přičemž závěr, dle nějž k vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů, je souladný s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Odo 677/2005). Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání dále uvedl, že i když otázka, zda se druhý z manželů stává rovněž věřitelem dlužníka v případě, že soud při vypořádání zaniklého společného jmění pohledávku přikáže oběma manželům rovným dílem, nebyla s ohledem princip neúplné apelace pro rozhodnutí odvolacího soudu určující; vypořádání společného jmění manželů nemůže "modifikovat" okruh účastníků závazkových vztahů, jichž jsou účastny třetí osoby, jejich obs