II.ÚS 1375/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1375/11 ze dne 11. 9. 2012 N 156/66 SbNU 331 Policejní zásah v budově České televize (neústavnost prohlídky jiných prostor a ochrana novinářského zdroje)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1375/11 ve věci ústavní stížnosti České televize, proti příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1209/2011 ze dne 11. 3. 2011, kterým byla v trestním řízení ve věci podezření z přečinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1 trestního zákoníku nařízena prohlídka blíže popsané kanceláře v budově stěžovatelky, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, a části ustanovení § 99 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. I. Příkaz soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 1209/2011 ze dne 11. 3. 2011 se ruší. II. Návrh na zrušení části ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a části ustanovení § 99 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a návrhu 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. května 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu. Jím byla v trestním řízení ve věci podezření z přečinu ohrožení utajované informace podle § 317 odst. 1 trestního zákoníku nařízena prohlídka blíže popsané kanceláře v budově stěžovatelky. Tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Svoji aktivní legitimaci vyvozuje ze zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání"). V jejich smyslu zaujímá postavení provozovatele televizního vysílání a jako taková má právo vysílat programy svobodně a nezávisle, a to i na státu, a proto požívá práv bytostně se dotýkajících svobody projevu televizním vysíláním. Z toho vyvozuje, že jí svědčí i základní práva na svobodu projevu, šíření a přijímání informací a s tím související právo dovolat se ústavněprávní ochrany těchto práv. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka konkretizuje, že jak dozorující státní zástupce, tak jemu nadřízené státní zastupitelství již z podnětu stěžovatelky v rámci institutu dohledu shledaly způsob provedení prohlídky nepřiměřeným. Proto omezuje ústavní stížnost toliko proti soudnímu příkazu, který provedení prohlídky nařídil. V něm totiž spatřuje prvotní příčinu, proč k zásahu došlo. Vytýká mu neprovedení ústavního testu přípustnosti omezení svobody projevu, který měl již předtím provést navrhující státní zástupce. Postup orgánů činných v trestním řízení hodnotí jako toliko zdánlivě (formálně) legální, ačkoliv materiálně hrubě porušující dotčená ústavní práva stěžovatelky a hodnoty, na nichž má demokratický a právní stát spočívat. Má totiž za to, že napadený příkaz nemůže obstát ani v jednom ze tří kroků uvedeného testu. 4. V rámci testu legality upozorňuje na nedostatečnou právní úpravu záruk posouzení střetu práva na ochranu zdroje a obsahu novinářských informací s jinými právy či zájmy vzdor tomu, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 394/04 (N 184/38 SbNU 471) shledal výsledek testu zákonnosti za pozitivní. Tehdy posuzovaný případ byl ovšem odlišný tím, že neměl souvislost s odnětím věci či dokonce prohlídkou jiných prostor. Situaci analogicky připodobňuje prohlídkám u advokáta, u nichž právní normy doplňují záruky, především posílením role České advokátní komory. Naopak v případě státem uznané mlčenlivosti za účelem ochrany zdroje a obsahu informací dle § 41 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání zůstávají ty ponechány ve zcela nedostatečné procesní úpravě. Doplňující záruky ovšem byly shledány nezbytnými v rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku (č. 38224/03 ze dne 14. září 2010). Konkrétně jde o to, že pokud se orgány činné v trestním řízení zaštítí prověřováním ohrožení utajované informace, nabízí právní úprava, odhlédneme-li od ústavních brzd, naprosto volné pole k potlačení práva na ochranu zdroje a obsahu informací. Ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. je podle názoru stěžovatelky napsáno tak, že sice poskytuje prostor k rozumnému výkladu, ale současně poskytuje určitý prostor k zneužití tím, že je formulováno poměrně obecně, až neurčitě. V posuzovaném případě vedlo k argumentaci, že pokud se na ohrožení utajované informace vztahuje oznamovací povinnost, má stěžovatelka a její reportéři povinnost vydat listinu. Praxe tudíž ukazuje, že zvolená formulace neposkytuje tak dostatečný podklad pro to, aby vyhověla testu legality, neboť odkazuje k neurčitému množství povinností v trestním řízení, což orgány činné v trestním řízení mohou využít k extenzivnímu postupu. Nad povinností oznámit a překazit trestním zákoníkem vyjmenované trestné činy a zákazem nadržování podle stěžovatelky text předmětného ustanovení neobstojí v testu legality pro neurčitost a neohraničenost. Proto je v rozporu s Listinou a Úmluvou. 5. K tomu přistupuje ustanovení § 99 odst. 3 druhé věty ve spojení s § 78 odst. 2 trestního řádu, která stanoví naprosto neadekvátním způsobem nadřazenost zájmu na ochraně utajovaných informací před všemi druhy státem uznané mlčenlivosti. Zákaz výslechu svědka a rovněž právo nevydat věc totiž neplatí pro svědeckou výpověď o utajovaných informacích označených ve zvláštním zákoně stupněm utajení důvěrné nebo vyhrazené. To bylo "právním" základem, o který orgány činné v trestním řízení pravděpodobně opřely svůj postup proti stěžovatelce. Procesní úprava tedy bez individuálního posouzení střetu jednotlivých ústavních práv a chráněných hodnot jednoznačně a priori favorizuje a nechává dominovat zájem na ochraně těchto informací. Odnětí věci se pak děje zcela bez soudní kontroly. To usvědčuje procesní úpravu v trestním řádu z rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení § 99 odst. 3 věty druhé trestního řádu se tudíž ocitá v rozporu s Listinou i Úmluvou. 6. Kauza vzniku předmětné informační zprávy, jejího obsahu a důsledků, které přinesl, naplňuje bez ohledu na to, zda text zprávy stojí na pravdě, veřejný zájem, a to již s ohledem na důsledky, které tato zpráva měla pro personální změny ve vojenské zpravodajské službě. Řada aktérů kauzy v době, kdy o této věci stěžovatelka odvysílala reportáž, působila na vrcholných státních postech. O věci jednal výbor pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. To vše legitimovalo pozornost, kterou zpravodajství stěžovatelky věnovalo tématu předmětné informační zprávy. Stěžovatelka přitom zpochybňuje materiální základ předmětné informační zprávy pro klasifikaci informací v této zprávě obsažených jakožto informací se stupněm utajení důvěrné, tedy že vyzrazení nebo zneužití informace mohlo způsobit újmu zájmu České republiky nebo mohlo být pro tento zájem nevýhodné. K tomu dospívá jednak na základě toho, že v prosinci 2010 došlo k deklasifikaci dokumentu. Ať už byl obsah informační zprávy pravdivý, anebo šlo o smyšlený kompromitující materiál, bylo podle stěžovatelky v zájmu České republiky a pro ni výhodné plné zveřejnění a prověření pravdivosti tam sepsaných tvrzení. Klasifikace obsahu zprávy představovala podle stěžovatelky zneužití institutu utajované informace k tutlání nepravostí, či dokonce nezákonného jednání, což přímo ohrožuje demokratické a právní základy státu. Akt klasifikace informační zprávy chránil osobní zájmy vysoce postavených činitelů resortu obrany, nikoliv státu, přičemž právě takový postup byl kritizován v rozsudku Nejvyššího soudu USA The New York Times vs. U.S.; U.S. vs. Washinghton Post [713 U.S. 403 (1971)]. Zásah, jímž se stěžovatelka cítí dotčena na svých základních právech, tedy od počátku stál na dokumentu, na němž nikdy nebylo co utajovat. Proto napadené rozhodnutí podle stěžovatelky neobstojí ani v testu legitimity. 7. Test proporcionality podle stěžovatelky nabízí nejvíc argumentů, které napadený příkaz usvědčují z protiprávnosti. Nápadné je podle stěžovatelky především naprosto neuvážené vymezení rozsahu věcí, jež měly být cílem prohlídky, jímž byli následně příslušníci Vojenské