II.ÚS 1388/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1388/13 ze dne 15. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké a o ústavní stížnosti stěžovatele BUSSMARK, s. r. o., se sídlem Na Zámecké 1518/9, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem Masarykovo nábřeží 14, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, č. j. 33 Cdo 3480/2011-162, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, č. j. 13 Co 467/2010-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 8. dubna 2010, č. j. 23 C 54/2008-97, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. dubna 2010, č. j. 23 C 54/2008-97, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (Společenství vlastníků jednotek domu č. p. X, P.) zaplacení částky ve výši 1,500.000 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, podle něhož A+B družstvo (právní předchůdce žalobce a zároveň i jeden z vlastníků žalovaného) sjednalo ručitelský závazek ke smlouvě o půjčce v žalované výši uzavřené mezi společností Madal, s. r. o., jako věřitelem, a společností Glober, s. r. o., jako dlužníkem (zhotovitelem opravy domu žalovaného), nikoli jménem žalovaného či v jeho zastoupení (žalovaný tudíž nebyl účastníkem uvedené smlouvy), nýbrž jménem vlastním, přičemž ručitelský závazek A+B družstva žalovaný ve smyslu § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") nepřevzal, a proto není v dané věci pasivně legitimován. Soudy dále dovodily, že žalobce nemá nárok na zaplacení částky 1,500.000 Kč ani z titulu náhrady nákladů, jež měl jeho právní předchůdce vynaložit jakožto jednatel bez příkazu ve prospěch žalovaného (§ 742, § 743 obč. zák.). 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2011, č. j. 13 Co 467/2010-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, č. j. 33 Cdo 3480/2011-162, odmítnuto jako nepřípustné, když Nejvyšší soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Podle Nejvyššího soudu jsou závěry soudů nižších instancí v souladu s názorem zastávaným v komentářové literatuře i soudní praxi. Nejvyšší soud konstatoval, že charakteristickými znaky jednatelství užitečného, o které v projednávané věci šlo, jsou - vedle úmyslu obstarat cizí záležitost k prospěchu jiného a absence právního důvodu k obstarání cizí záležitosti - vlastní činnost jednatelova, která může mít faktickou nebo právní povahu, a okolnost, že jednatel obstarává nikoliv svoji záležitost, nýbrž záležitost jiné osoby. Spočívá-li činnost jednatele v právním jednání, tj. v tom, že činí právní úkon, musejí být předmětem takového právního úkonu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jiného, neboť nepřikázaným jednatelstvím se zasahuje do individuální sféry této jiné osoby. Jestliže jednatelství bez příkazu předpokládá zásah do cizího jmění, vypadají tak z jeho okruhu právní jednání, která byla provedena sice v úmyslu jednat na vrub druhého, ale jimiž majetkové hodnoty jiné osoby nebyly dotčeny Žalobce spojuje nepřikázané jednatelství, z něhož měl žalovanému vzniknout prospěch, s tím, že jeho právní předchůdce (A+B družstvo), pověřený výkonem pravomoci statutárního orgánu žalovaného, mimo rámec svého oprávnění sjednal vlastním jménem ručitelský závazek za dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 1,500.000 Kč uzavřené mezi věřitelem Madal s. r. o., a dlužníkem Glober, s. r. o. Žalobce se snaží prosadit, že jednáním A+B družstva, které se zaručilo za splacení půjčky poskytnuté přímo zhotoviteli díla, se žalovanému dostalo užitku, a proto by měl nahradit jednajícímu náklady, které ve prospěch žalovaného vynaložil. Protože se jimi rozumí nejen hotové výdaje (jak dovozuje odvolací soud), ale i převzaté závazky, je povinen jednatele převzatého závazku zprostit. Podle názoru dovolacího soudu ovšem žalobce zcela pominul, že předmětem smlouvy o půjčce a ručitelského závazku A+B družstva vůči věřiteli Madal s. r. o. nebyly majetkové hodnoty žalovaného, takže ve smyslu výše podaného výkladu nelze vůbec uvažovat o jednatelství bez příkazu podle § 742 či § 743 obč. zák. Za této situace bylo již bezpředmětné zabývat se tím, zda v posuzovaném případě byly splněny další zákonné předpoklady nepřikázaného jednatelství a z něho vyplývajícího práva na náhradu nákladů. II. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudům vytýká, že opomenutím či neprovedením navržených důkazů, nepřihlédnutím k stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a nesprávnou aplikací hmotného práva učinili nesprávný skutkový závěr, na jehož základě dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti věci a na jejich základě dospívá k závěru o oprávněnosti podané žaloby. Soudu prvního stupně vytýká, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci, celou věc nesprávně právně posoudil a řízení je postiženo i dalšími vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Polemizuje se závěrem, že právní předchůdce žalobce (A + B družstvo) zajištěním rekonstrukce a sanace domu překročil zmocnění. Naopak vlastním hodnocením důkazů dospívá stěžovatel k závěru o tom, že činnost jeho právního předchůdce včetně zajištění financování rekonstrukce byla v souladu s pověřením poskytnutým žalovaným a v jeho prospěch. Dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně ručitelského prohlášení, které podle soudu nesplňovalo náležitosti pro vznik ručitelského závazku. Stěžovatel oproti soudu prvního stupně dospívá k přesvědčení, že ručitelské prohlášení bylo zcela standardní a koresponduje i se zákonnou definicí. Stěžovatel rozporuje i další skutková zjištění týkající se zejména faktického poskytnutí finančních prostředků a jejich použití ve prospěch žalovaného. V další části ústavní stížnosti se věnuje rozhodnutí odvolacího soudu, s jehož závěry rovněž nesouhlasí. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nesprávně posoudil nárok jednajícího jakožto pouze nárok na hotové výdaje a dále nesprávně vyložil pojem náklad, resp. jeho náhrada, ve smyslu § 728 a § 742 obč. zák. Podle stěžovatele zahrnuje nárok jednajícího na náhradu vynaložených nákladů i náhradu závazků jím převzatých. Závěrem se pak stěžovatel už jen stručně vymezuje ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je pro něj překvapivé a s nímž nesouhlasí. III. 6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. 8. Argumentace stěžovatele je v daném případě většinou v poloze nesouhlasné polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti a z nich vyvozené právní závěry však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud ze spisu vyžá