II.ÚS 1457/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1457/13 ze dne 11. 3. 2014 N 31/72 SbNU 365 K přezkumu smlouvy o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 11. března 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13 ve věci ústavní stížnosti Václava Mrázka, zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín VI/671, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka řízení vzniklého v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v družstvu na stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Bytového družstva Podlesí, se sídlem nám. Míru 12, Zlín, zastoupeného Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou, se sídlem Kvítková 124, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 se ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu vydaného v jeho věci, a to pro porušení práva na soudní ochranu vyplývajícího z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 116/2012 zjistil Ústavní soud, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném Bytovém družstvu Podlesí (dále též "družstvo") zaplacení částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklého zaplacením žalované částky stěžovatelem žalovanému bez právního důvodu v souvislosti s převodem práv a povinností spojených s členstvím v družstvu na stěžovatele. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 2. 2013 č. j. 1 Cm 116/2012-69 žalobu zamítl. Vysvětlil, že stěžovatel předložil žalovanému smlouvu o převodu členských práv a povinností, která byla neplatná z důvodu absence údaje, zda se jedná o úplatný nebo bezúplatný převod, a proto náklady, které žalovaný uhradil za posouzení platnosti této smlouvy ve výši 13 000 Kč advokátce Mgr. Markétě Vojtáškové na základě faktury č. 10121 ze dne 11. 5. 2010, byly vynaloženy účelně, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby hradil veškeré náklady vzniklé předložením neplatné smlouvy stěžovatelem. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že závěr krajského soudu o absenci ujednání o úplatnosti či bezúplatnosti smlouvy je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 271/2010 a sp. zn. 29 Cdo 2288/2010, podle kterých v případě ujednání, že účastníci provedli vzájemné majetkové vypořádání, je soud povinen zkoumat, zda dohoda o výši úplaty či způsobu jejího určení zakládající úplatnost smlouvy byla provedena ústně. Stěžovatel soudu vytýká, že své rozhodnutí blíže neodůvodnil ohledně aplikované právní normy a nezabýval se zjištěním předpokladů pro vznik povinnosti stěžovatele k náhradě škody, tedy zejména vznikem škody, existencí jednání zakládajícího porušení právní povinnosti a příčinné souvislosti. Upozorňuje, že soud se nezabýval rozporem mezi žalovanou částkou a fakturovanou úplatou za právní rozbory JUDr. Milana Holomka a JUDr. Tomáše Philippiho v celkové výši 6 160 Kč, které byly výslovně uvedeny v usnesení představenstva žalovaného ze dne 23. 3. 2010, na základě kterého žalovaný původně požadoval zaplacení žalované částky. Soudu také vytýká, že se nezabýval skutečností, že předložená smlouva byla sepsána na formuláři doporučeném na webových stránkách žalovaného a že pokyny žalovaného k převodu členských práv byly přijaty a publikovány až po předložení smlouvy. III. 4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka. 5. Samosoudce Krajského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné vyhotovení napadeného rozsudku. 6. Vedlejší účastník Bytové družstvo Podlesí navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť ta představuje pouhou polemiku se závěry obecného soudu ohledně otázky platnosti smlouvy o převodu členských práv a posouzení nároku na náhradu nákladů uhrazených stěžovatelem vedlejšímu účastníkovi, přičemž posouzení takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by právní závěry krajského soudu byly v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich nevyplývaly; to však není stěžovatelův případ. Vedlejší účastník je přesvědčen, že krajský soud dostatečně objasnil skutkový stav a ústavně konformním způsobem aplikoval relevantní ustanovení jednoduchého práva, přičemž platnost smlouvy o převodu členských práv posoudil v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 31 Cdo 271/2010. Vedlejší účastník podotýká, že jednoznačně prokázal skutečnost, že náklady vynaložené na právní služby výrazně převyšovaly částku posléze požadovanou po stěžovateli, a současně stěžovatel neprokázal, že jím uzavřená smlouva odpovídala formuláři uveřejněnému vedlejším účastníkem. Považuje za absurdní, že stěžovatel nejprve zaslal vedlejšímu účastníkovi několik smluv o převodu členských práv, čímž vytvářel stav právní nejistoty, následně zcela bezdůvodně odmítal předloženou smlouvu upravit za součinnosti vedlejšího účastníka tak, aby byla platná, a konečně k výzvě vedlejšího účastníka bez předchozích výhrad nahradil požadované náklady, a to i za jiný subjekt, přičemž následně se domáhal jejich vrácení. Upozornil také, že spor je veden o bagatelní částku. 7. Stěžovatel repliku k vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka nezaslal. IV. 8. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl Ústavní soud též k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. 9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 10. S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, ve SbNU nepublikována, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98). 11. S těmito východisky koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud opakovaně též zdůraznil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění