II.ÚS 1467/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1467/20 ze dne 17. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Soni Maierové, zastoupené Mgr. Zuzanou Nedomlelovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2020 č. j. 32 Cdo 3968/2019-242, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. června 2019 č. j. 29 Co 19/2019-201 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 21 C 369/2015-139, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Kateřiny Korpasové, advokátky, sídlem Mozartova 21, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označených rozhodnutí civilních soudů, vydaných v řízení o zaplacení 134 673 Kč s příslušenstvím. 2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka (dále též "žalovaná") uzavřela dne 1. 12. 2011 s vedlejší účastnicí (dále též "žalobkyně") dvě dohody o zastoupení advokátem. V prvé z nich bylo sjednáno právní zastoupení a poskytnutí právních služeb ve všech záležitostech souvisejících s úpravou poměrů k nezletilé dceři a rozvodem manželství stěžovatelky a sjednána odměna za zastupování ve výši 1 000 Kč bez DPH za každou i započatou hodinu. Ve snaze rozvést manželství bez zjišťování příčin jeho rozvratu obě strany téhož dne uzavřely druhou dohodu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované právní služby ve všech záležitostech souvisejících s úpravou poměrů k její nezletilé dceři, rozvodem manželství a vypořádáním společného jmění manželů (dále jen "SJM"), to vše za odměnu 5 % z podílu žalované na SJM. Pro případ výpovědi plné moci ze strany žalované před uzavřením dohody o vypořádání SJM byla sjednána odměna podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Následně žalobkyně převzala právní zastoupení i ve věci správy, užívání a pronájmu řadového rodinného domu ve S. Dne 15. 5. 2013 žalovaná smlouvy a plnou moc vypověděla, žalobkyní vyúčtované právní služby však nezaplatila. Žalobkyně se proto domáhala jejich zaplacení žalobou proti žalované. Okresní soud v Liberci, (dále jen "okresní soud"), po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu shora označeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 134 673 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku ve výši 96 259 Kč. Okresní soud se zabýval zánikem závazkového právního vztahu výpovědí a respektoval ujednání, že pro případ vypovězení smlouvy před uzavřením dohody o vypořádání SJM, má být postupováno podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Konstatoval, že po zrušení citované vyhlášky bylo třeba při stanovení odměny žalobkyně postupovat podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif"), a podrobně rozvedl, jaká výše odměny žalobkyni náležela za ten který úkon právní služby, jakou výši představují výdajové paušály, zohlednil výši zálohy, kterou žalovaná poskytla žalobkyni, a výslednou částku navýšil o daň z přidané hodnoty. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 109 300 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 25 373 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v této části zamítl; krajský soud též rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 49 734 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 156 Kč. K otázce vzájemného vztahu dvou na sebe navazujících dohod - smluv o poskytování právní pomoci - krajský soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že s ohledem na cíl druhého závazku rozšířit původní předmět zastoupení (úprava poměrů nezletilé, rozvod) o další položky (vypořádání SJM a služby související s bydlením v domě ve S.) a navázat odměnu celkově na podíl z hodnoty podílu klienta na SJM je třeba mít za to, že ujednání o původní odměně bylo nahrazeno novým, když zjevně nebylo úmyslem stran pro věci úpravy poměrů k nezletilé a rozvodu uplatňovat zároveň oba způsoby stanovení odměny. Právo na odměnu podle výsledku sporu by však příslušelo pouze při zániku závazku splněním, dohoda však byla vypovězena ze strany žalované jako klientky, na což bylo pamatováno ujednáním, že v takovém případě náleží žalobkyni odměna dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Po jejím zrušení byl v souladu s judikatorní praxí správně aplikován advokátní tarif. Při jeho aplikaci krajský soud shledal dílčí pochybení pouze při vyčíslení odměny za některé úkony související se zastoupením ve věci úpravy poměrů k nezletilé, neboť zohlednil výši odměny za úkon podle advokátního tarifu platného a účinného do 31. 12. 2011, a dále odlišně hodnotil nárok žalobkyně na DPH, neboť vzal v úvahu, že součástí ujednání účastníků bylo výslovné ujištění o tom, že žalobkyně není plátcem DPH. 4. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Dílem proto, že předpoklad přípustnosti nebyl dán, neboť na otázce vznesené žalovanou odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (určení odměny žalobkyně jako odměny tzv. mimosmluvní na základě advokátního tarifu, a nikoliv podle ujednání stran ve smlouvě), dílem proto, že žalovaná neuvedla, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje (určení vzájemného vztahu dohod o podmínkách zastoupení advokátem), dílem proto, že tvrzený předpoklad přípustnosti nebyl dán, neboť odvolací soud se od dovolatelkou citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu neodchýlil (výklad obsahu dohod o podmínkách zastoupení advokátem a požadavek dodržení sjednaných dohod) a konečně dílem proto, že dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva (porušení etického kodexu advokáta, interpretace ustanovení zákona o advokacii). Nejvyšší soud též konstatoval subjektivní nepřípustnost dovolání do výroku v části, kterým byla žaloba co do částky 25 373 Kč zamítnuta, a žalované tak nebyla způsobena žádná újma, jakož i nepřípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila postup okresního soudu a krajského soudu, které posoudily nárok žalobkyně na odměnu za poskytnuté právní služby jako tzv. mimosmluvní odměnu ve výši určené podle advokátního tarifu, za nesprávný. Namítla, že účtování mimosmluvní odměny advokáta připadá do úvahy pouze až tehdy, nebyla-li mezi stranami sjednána odměna smluvní. V její věci však byly uzavřeny dohody, ve kterých smluvní odměna byla sjednána, a proto tato ujednání měla mít přednost. Stěžovatelka nesouhlasila i s tím, jak civilní soudy posoudily vzájemný vztah obou dohod; podle jejího názoru ani z jedné dohody nevyplývalo, že by měl být první závazek nahrazen závazkem druhým, naopak z interpretace a komparace obou dohod jednoznačně vyplynulo, že dohoda č. 1 a dohoda č. 2 představují paralelně koexistující závazky smluvních stran ve smyslu § 516 odst. 2 občanského zákoníku. Právní závěry civilních soudů dovozující opak označila za nesouladné s tehdy platnými právními předpisy a základními principy smluvního práva. Stěžovatelka nepopřela, že by právní zástupkyni nemohl vzniknout nárok na doplacení odměny za poskytnuté právní služby, avšak takové vyúčtování by muselo být v souladu s ujednáním stran. Nestalo-li se tak a vedlejší účastnice namísto sjednané smluvní odměny vyúčtovala odměnu mimosmluvní, de facto tím jednostranně změnila obsah smluvního závazku k tíži stěžovatelky, která navíc neměla o existenci mimosmluvní odměny ani ponětí. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka poukázala na nepřiměřenost vyúčtované odměny v poměru k záloze 4 000 Kč, kterou složila k rukám vedlejší účastnice při převzetí zastupování. Uvedla, že etický kodex advokáta ukládá povinnost informovat klienta, pokud jím složená záloha již není dále přiměřená aktuální výši očekávané finální odměny za právní služby, a to dokonce pod sankcí neplatnosti výše finální odměny. Vedlejší účastnice stěžovatelku neinformovala, a proto jí nemohl platně vzniknout nárok na odměnu v žalobou požadované výši. Stěžovatelka zdůraznila, že z uzavřených dohod bylo zřejmé, jakým způsobem strany sjednaly smluvní odměnu