Ústavní soud II.ÚS 1479/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"), konkrétně výroku III., jímž městský soud rozhodl v řízení o zaplacení částky 1 449 909 Kč s příslušenstvím o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Stěžovatel má za to, že uvedeným výrokem městský soud porušil jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, neposkytuje-li právní řád stěžovateli jiné prostředky ochrany práva nebo nelze-li případný zásah do práv odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány výjimečné důvody pro projednání ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení nákladového výroku rozsudku městského soudu, proti kterému (výroku) není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád].

Stěžovatel uvedl, že souběžně s ústavní stížností podal (dne 19. 5. 2025) rovněž dovolání, které rovněž přiložil. Vysvětlil, že ústavní stížnost podává z opatrnosti, aby nemohla být posléze, pokud by ji podal až po skončení takto zahájeného dovolacího řízení, odmítnuta pro opožděnost.

Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, zde Nejvyššího soudu, a předjímal jeho rozhodnutí. Podání ústavní stížnosti je v takovém případě předčasné. Řečeno ještě jinak, ústavní stížnost účastníka řízení podaná proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před tím, než dovolací soud rozhodne o dovolání proti výroku ve věci samé, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Uvedené platí i pro ústavní stížnost stěžovatele směřující pouze proti nákladovému výroku rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné (srov. výše), odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, přezkoumával-li by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, jíž je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek probíhajícího řízení o dovolání, což mu však nepřísluší (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019).

Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, neboť po skončení dovolacího řízení, resp. řízení před obecnými soudy (v případě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), bude mít stěžovatel možnost podat novou ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost pak bude v případě splnění ostatních podmínek řízení věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojil-li by jí stěžovatel výhradně proti nákladovým výrokům (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 941/19 ze dne 30. 5. 2019). Lze jen doporučit, aby stěžovatel Ústavní soud na toto usnesení, jímž je odmítnut jeho nynější návrh, upozornil v jeho případné nové ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kterou ostatně netvrdí ani stěžovatel.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.