II.ÚS 1539/21

Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek okresního soudu.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně BERU TRANS s. r. o. (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči stěžovatelce zaplacení 3 146 Kč. Návrh odůvodnila tím, že stěžovatelka jí neuhradila částku 1 815 Kč představující sjednané přepravné. Splatnost faktury ze dne 12. 3. 2020 na úhradu dlužné částky byla ke dni 27. 4. 2020. Stěžovatelka přepravné neuhradila, a to ani po opakovaných výzvách; až na základě předžalobní výzvy ze dne 17. 9. 2020 stěžovatelka uhradila na účet žalobkyně částku 1 815 Kč, avšak již bez příslušenství, které bylo ve výzvě řádně vyčísleno (účelně vynaložené náklady ve výši 1 200 Kč, úroky z prodlení ve výši 71 Kč a náklady právního zastoupení stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 3 146 Kč). Proto žalobkyně přistoupila k soudnímu vymáhání této částky.

Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni částku 3 146 Kč a náklady řízení ve výši 5 719 Kč. Po shrnutí skutkového stavu a provedených důkazů soud dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou je v celém rozsahu po právu, a to jak co do důvodu, tak i výše a splatnosti, a proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí okresního soudu, přičemž namítá, že soud v napadeném rozsudku zcela rezignoval na požadavek řádného či alespoň minimálního odůvodnění rozhodnutí. Okresní soud se podle ní nevypořádal s právní ani skutkovou argumentací a v situaci, kdy je rozhodováno bez nařízení jednání (pozn.: se souhlasem účastníků) a ze zákona není možno podat proti rozsudku opravný prostředek, zcela rezignoval na transparentnost řízení a právo stěžovatelky jako účastníka řízení seznámit se s důvody neúspěchu ve sporu. K tomu uvedl, že rozhodnutí je zcela v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. 8. 2017 či nálezem sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se plnění ve výši 3 146 Kč a nákladů řízení ve výši 5 719 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů odchýlit. Poukázat lze rovněž na skutečnost, že v daném sporu byla stěžovatelka v prodlení již s původním závazkem, jehož splnění se žalobkyně domohla až po opakovaných výzvách. Jakožto obchodní společnost si musí být stěžovatelka vědoma toho, že v případě prodlení s placením poskytnutých služeb jejich výše narůstá, a to mj. například o náklady spojené s vymáháním dluhu či úroky. Stěžovatelka nadto ani netvrdí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by žalovaná částka byla pro ni likvidační.

Ústavní soud nadto opakuje, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Rovněž odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2027/17 není případný. V odkazovaném případě stěžovatel jako řidič automobilu se zbytkovým alkoholem v krvi havaroval, v důsledku čehož došlo k úmrtí jeho manželky a staršího ze synů; mladší syn (tehdy tříletý) i stěžovatel utrpěli pouze drobná zranění. Pochybení obecných soudů bylo sice shledáno v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, avšak v situaci, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí, a to na sankci přísnější, než jakou uložil soud nalézací. Jedná se tak o skutkově zcela odlišnou věc, nadto s vysokou mírou společenské citlivosti. Obdobně odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 není přiléhavý, když ve věci šlo o spor spotřebitele se společností UPC Česká republika, a. s., o téměř 20 000 Kč, a to na základě konkludentně uzavřené smlouvy o poskytování elektronických služeb (příslušná smlouva nebyla řádně podepsána, stěžovatel neobdržel všeobecné obchodní podmínky).

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.