II.ÚS 1548/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1548/11 ze dne 16. 4. 2013 N 55/69 SbNU 93 Doručování soudních rozhodnutí účastníkům řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 16. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11 ve věci ústavní stížnosti IMMOGARD, s. r. o., se sídlem Libavské Údolí 44, IČ 252 21 141, zastoupené JUDr. Martinem Grubnerem, advokátem, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 969/2009-180 ze dne 22. února 2011, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání jako opožděně podané, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 969/2009-180 ze dne 22. února 2011 se ruší. Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. května 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno její ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 17 Nc 7006/2007 bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 11/2008-108 ze dne 30. ledna 2008 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Sokolově č. j. 17 Nc 7006/2007 ze dne 16. srpna 2007 tak, že návrh oprávněné (dále též jen "stěžovatelka") na nařízení exekuce podle vykonatelných notářských zápisů (označených ve výroku) k vymožení částky 56 808 191,74 Kč s přísl. úrokem, nákladů exekuce a nákladů oprávněné se zamítá (viz výrok I), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7 735 Kč a povinnému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 154 210 Kč (viz výroky II a III). Uvedené usnesení stěžovatelka napadla dovoláním, které bylo okresnímu soudu doručeno dne 4. června 2008 (k poštovní přepravě bylo předáno dne 2. června 2008). Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. října 2008 č. j. 17 Nc 7006/2007-140 bylo dovolání odmítnuto jako opožděně podané. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na exekuci bylo předáno poště k doručení zástupci stěžovatelky dne 7. března 2008. Protože se nevrátila doručenka, bylo předmětné usnesení zástupci stěžovatelky doručováno opětovně, přičemž mu byla zásilka doručena dne 10. dubna 2008. Při řešení otázky včasnosti dovolání okresní soud reklamoval vrácení zpátečního lístku od prvního doručení. Podle dokladu předloženého Českou poštou měla být zásilka obsahující předmětné usnesení doručena zástupci stěžovatelky dne 11. března 2008. O odvolání stěžovatelky i povinného proti usnesení o odmítnutí dovolání rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. února 2009 č. j. 18 Co 36/2009-161, kterým uvedené usnesení okresního soudu o odmítnutí dovolání změnil tak, že se dovolání stěžovatelky neodmítá. Odvolací soud vyslovil souhlas se stěžovatelkou, že druhopis dodejky, z něhož vyšel okresní soud, není řádným dokladem o doručení zásilky, když nadto neobsahuje ani povinné údaje ve smyslu čl. 23 a 38 poštovních podmínek - na dodejce je uvedena nesprávná adresa advokáta a absentuje údaj o tom, proč nebylo možno opatřit podpis příjemce. Zohlednil i skutečnost, že soud prvního stupně doručil spornou písemnost právnímu zástupci stěžovatelky znovu, a proto vyšel až z druhého doručení dle řádných údajů na nové doručence a dovolání shledal za včasně podané. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané. Vyšel z druhopisu dodejky od rozhodnutí odvolacího soudu a z kopie příslušné části poštovního podacího archu a z nich vyvodil, že pracovnice advokátní kanceláře potvrdila převzetí zásilky dne 11. března 2008 na poštovním podacím archu svým podpisem. S poukazem na svou judikaturu dále konstatoval, že doručenka má povahu veřejné listiny, a to i v případě, že nemá všechny zákonné náležitosti, přičemž každý údaj, který je na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li prokázán opak. Soud proto nemusí vycházet striktně pouze z údajů uvedených na doručence; takový postup by byl přepjatým formalismem. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že usnesení odvolacího soudu bylo stěžovatelce doručeno již 11. března 2008. Pokud bylo dovolání podáno k poštovní přepravě dne 3. 6. 2008, stalo se tak až po marném uplynutí zákonné lhůty k dovolání. Stěžovatelka se zjištěními a závěry dovolacího soudu nesouhlasí. Trvá na tom, že usnesení krajského soudu jí bylo doručeno pouze jedenkrát, a to dne 10. dubna 2008. Dovolání podané dne 3. června 2008 bylo tudíž podáno v zákonné lhůtě. V zásadě jedinými podklady, na jejichž základě Nejvyšší soud učinil svůj závěr o údajném doručení předmětné zásilky dne 11. března 2008, je blíže neidentifikované rukou psané prohlášení "doručeno dne 11/3/08" a listina označená jako "dodejka druhopis" s fotokopií zřejmě podacího archu. Stěžovatelce ani není známo, kdo "dodejku druhopis" vytvořil, je však zřejmé, že nebyla vyplněna při údajném doručení, nýbrž až zpětně mnohem později, zřejmě až dne 24. září 2008. Na dodejce druhopisu je dokonce poznámka rukou psaná znějící "adresát nepotvr. druhopis", což odpovídá skutečnosti, jelikož nejenže tato zásilka nebyla stěžovateli doručena, ale dodejka druhopis ani nebyla poštou stěžovateli předložena. Nadto je otázkou, zda předmětná dodejka druhopis v podobě, v jaké byla dodatečně vystavena poštou, vůbec může být považována za doručenku ve smyslu příslušných ustanovení o. s. ř., a zda tedy vůbec přichází v úvahu argumentace Nejvyššího soudu, že údaje na této listině se považují za pravdivé, není-li dokázán opak. Pokud Nejvyšší soud stěžovatelce vytkl, že ve svém odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově o odmítnutí dovolání ani nenamítala, že by podpis na předmětném poštovním podacím archu nebyl pracovnice kanceláře zástupce stěžovatelky, stěžovatelka uvádí, že zřejmě jde o podpis pracovnice zástupce, nicméně k faktickému předání údajné zásilky dne 11. března 2008 ve skutečnosti nedošlo. V této souvislosti stěžovatelka vysvětluje, že recepce kanceláře zástupce stěžovatelky slouží i jako podatelna pro účely doručování více subjektům, které zde mají své sídlo, podatelna přebírá denně kolem 30 zásilek. Pokud se tedy na tzv. poštovním podacím archu vyskytuje podpis pracovnice podatelny, tento podpis neprokazuje, že konkrétní zásilka byla skutečně této pracovnici předána. Jestliže by skutečně došlo k řádnému doručení a předání předmětné zásilky, měl by odpovědný pracovník doručovatele v držení podepsanou doručenku, která by následně byla zaslána okresnímu soudu. Dle názoru stěžovatelky lze doručení prokázat jen způsoby uvedenými v § 50e o. s. ř. ve spojení s § 50g o. s. ř. Soud však žádným z předepsaných způsobů údajné doručení předmětné zásilky dne 11. března 2008 neprokázal, neboť doručenka ve smyslu § 50f odst. 1 a 2 o. s. ř. musí obsahovat předepsané náležitosti, které však žádný z podkladů, z nichž Nejvyšší soud vycházel, nesplňuje. Stěžovatelka se proto domnívá, že jí Nejvyšší soud neoprávněně znemožnil domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu. K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Nejvyšší soud, který uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a v podrobnostech odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení. Vedlejší účastník LIBATEX, s. r. o., se sídlem Libavské Údolí 44, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických či právnických osob chráněných předpisy hmotného a procesního práva, pokud takové porušení současně neznamená zásah do práv či svobod základních; například práva na spravedlivý proces, jehož ochrany se stěžovatelka v posuzované věci dovolává. Výrok napadeného usnesení dovolacího soudu vyjadřuje závěr, že dovolání bylo podáno po marném uplynutí zákonné lhůty. Protože běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozhodnutí bylo stěžovatelce řádně doručeno; jen řádné doručení má za následek, že dovolací lhůta počne běžet osobě, které je rozhodnutí doručováno. Posouzení, zda je v konkrétním případě vyslovená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení) a z šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této právní úp