II.ÚS 1574/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1574/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Petrem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 785/1, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1532/2016-136 ze dne 1. března 2017, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 111/2015-18386 ze dne 27. dubna 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 50 T 4/2013-18073 ze dne 27. února 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se organizátorství k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "tr. zákon") k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě sp. zn. 5 T 17/2009 ze dne 25. 2. 2013, byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti specifikované ve výroku o trestu na dobu sedmi roků. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v uvedeném rozsudku Okresního soudu v Opavě a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o náhradě škody. Stejným rozsudkem bylo rozhodováno o vině a trestu dalších třech obviněných a o zabrání věci ve vztahu k zúčastněné osobě. 3. O odvolání stěžovatele (i dalších obviněných a zúčastněné osoby) rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") dalším napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke dvěma poškozeným a podle § 259 odst. 3 tr. řádu o náhradě škody v tomto rozsahu nově rozhodl. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho jednání nenaplnilo znaky objektivní a subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Dle něj je z provedeného dokazování zřejmé, že stěžovatel rozhodné skutečnosti správci daně sdělil. Poukazuje přitom na to, že žádný ze soudů neřešil odklon od ustálené soudní judikatury, na niž v průběhu řízení odkázal. Zdůrazňuje, že nemohl spáchat úmyslný trestný čin za situace, kdy sám poskytl potřebné informace pro vyměření daně, má za to, že z jeho strany mohlo jít toliko o nedbalost. Namítá též extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces. Rozebírá přitom výpovědi spoluobviněných a popírá jakoukoliv součinnost s nimi. Je přesvědčen, že pro určení rozsahu jeho spoluúčasti na stíhané trestné činnosti neexistuje žádný použitelný důkaz. Uvádí, že vztah s obviněným P. G. měl povahu pouze vztahu zaměstnance a zaměstnavatele, což odůvodňuje tím, že orgány činné v trestním řízení u něho nezjistily žádný zvláštní majetek. S odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu pak stěžovatel namítá, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, v čemž rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. V tomto směru vznáší připomínky zejména k odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. 8. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do učiněných skutkových závěrů i do jejich právního posouzení. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby a námitek podaných v opravných prostředcích, především pak v dovolání, zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny. 9. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal u každého bodu výroku o vině, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, neboť nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky. 10. Stěžovatel sice shledává porušení práva na spravedlivý proces v extrémním rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy stran zjištění, že se podílel na všech dílčích útocích specifikovaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně společným jednáním s obviněným P. G., když z provedeného dokazování dle něj neplyne, že by o tom svědčil některý z provedených důkazů, Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí neshledal, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. 11. Výhrady stěžovatele proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňoval dokazování a hodnocení důkazů, ostatně řešil i dovolací soud, existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy také nezjistil. Naopak konstatoval, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnoce