II.ÚS 1599/19

Ústavnímu soudu byl doručen stěžovatelem sepsaný návrh na zahájení řízení dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jenž byl na výzvu Ústavního následně doplněn o podání, jež byla sepsána v záhlaví označeným advokátem. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") s tím, že jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

Jelikož se jedná o mnoho let trvající, procesně komplikovanou a relativně nepřehlednou sérii soudních sporů mezi stěžovatelem a Přemyslem Palanem, s jejichž průběhem jsou strany podrobně obeznámeny, není dle Ústavního soudu účelné na tomto místě podrobně rekapitulovat ani průběh těchto soudních řízení, ani obsah všech ve věci vydaných rozhodnutí. K posouzení nyní projednávané ústavní stížnosti postačuje uvést následující. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že se jednalo o exekuční řízení, které bylo zahájeno z podnětu stěžovatele (oprávněného) proti P. Palanovi (povinnému) pro částku 62 838 Kč. Stěžovatel a povinný (příp. povinný společně a nerozdílně se svou manželkou) měli vůči sobě množství rozličných pohledávek. Povinný proto opakovaně namítal, že právo přiznané stěžovateli exekučním titulem zaniklo v důsledku započtení na pohledávky povinného vůči stěžovateli. Avšak jelikož těchto vzájemných pohledávek bylo více, lišily se i důvody, pro které povinný v jednotlivých časových obdobích, resp. fázích řízení navrhoval zastavení exekuce. Jinými slovy, byť povinný navrhoval zastavení exekuce jak v nyní dotčeném soudním řízení, tak i v předchozím soudním řízení, jež bylo pravomocně skončeno usnesením obvodního soudu ze dne 13. 5. 2015 č. j. 19 Nc 6662/2014-182 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 11. 11. 2015 č. j. 62 Co 369/2015-216, jím uváděné důvody pro zastavení exekuce se v obou případech lišily. Ve výsledku to vedlo k tomu, že kdežto v prvním případě obecné soudy zamítly návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, v druhém, nyní posuzovaném případě bylo návrhu povinného na zastavení téže exekuce podle téhož ustanovení občanského soudního řádu vyhověno.

Obvodní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že exekuce nařízená usnesením jmenovaného soudu ze dne 3. 2. 2004 č. j. 19 Nc 6662/2004-10 se zastavuje (výrok I), povinný je povinen uhradit exekutorovi náklady exekuce (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). V odůvodnění zopakoval značně komplikovaný průběh řízení i to, kdy mělo docházet ke vzniku a následně započtení jednotlivých pohledávek stěžovatele a povinného. Jelikož dospěl k závěru, že započtením došlo k zániku celé vymáhané pohledávky stěžovatele vůči povinnému, konstatoval, že exekuce musí být zastavena podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. V záhlaví citovaným usnesením ze dne 20. 10. 2017 pak obvodní soud rozhodl o výši nákladů exekuce. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení prvostupňového soudu potvrdil (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit povinnému náklady odvolacího řízení (výrok II) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). V odůvodnění se městský soud relativně podrobným způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele stran procesního postupu obvodního soudu, správnosti skutkových zjištění, existence exekučního titulu, možnosti zápočtu vzájemných pohledávek stěžovatele a povinného a především pak k naplnění důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu. V záhlaví citovaným opravným usnesením ze dne 21. 3. 2019 městský soud opravil zjevnou nesprávnost, která byla obsažena v záhlaví usnesení uvedeného soudu ze dne 21. 2. 2018. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil, z jakých důvodů považuje dovolání stěžovatele za nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje obsahově totožné námitky jako v řízení před obecnými soudy, zejména v řízení dovolacím. Především má za to, že jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku bylo porušeno tím, že exekuční řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, konkrétně od roku 2004. Dále má za to, že jeho práva byla porušena i tím, že povinný podal návrh na zastavení exekuce v rozporu s § 55 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), neboť tento návrh nebyl podán ve stanovené patnáctidenní lhůtě. Nakonec stěžovatel tvrdí, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s dobrými mravy a se zásadou ne bis in idem, dle níž není přípustné, aby soudy rozhodovaly dvakrát o téže věci.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Úvodem je vhodné připomenout, že Ústavní soud není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat "pouhou" správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před soudy.

Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že námitky stěžovatele se pohybují téměř výlučně v rovině podústavního práva a jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny přinejmenším v dovolacím řízení, případně v určité formě také v předchozích fázích soudního řízení. Po důkladném prostudování obsahu soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že v kontextu nyní posuzované věci jako celku lze považovat napadená rozhodnutí obecných soudů za dostatečně srozumitelná, logická, přehledná, řádně odůvodněná, založená na řádně zjištěném skutkovém stavu a souladná s principy plynoucími z judikatury Ústavního soudu. Tato soudní rozhodnutí nenesou ani známky svévole a nelze je považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ústavní soud tudíž neshledal důvod ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

K stěžovatelově námitce stran nepřiměřené délky řízení Ústavní soud uvádí, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je bezesporu součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)]. Stěžovateli lze rovněž přisvědčit, že v předchozích fázích exekučního řízení, jež však nejsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti, mohlo na první pohled docházet ve větší nebo menší míře k průtahům, pročež se délka celého exekučního řízení může stěžovateli jevit jako nepřiměřeně dlouhá. Na druhé straně však považuje Ústavní soud za významné, že stěžovatel - byl-li přesvědčen o tom, že ve věci dochází k průtahům - patrně v žádné fázi exekučního řízení nevyužil prostředky nápravy, které mu právní řád dával k dispozici. Kupříkladu stěžovatel netvrdí a ze soudního spisu neplyne, že ve věci byla podána a) stížnost na průtahy v řízení podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), b) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích nebo c) žaloba na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nebyly-li stěžovatelem vyčerpány všechny dostupné prostředky nápravy, Ústavní soud není oprávněn věc v příslušném rozsahu meritorně projednat a posoudit [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349); usnesení sp. zn. III. ÚS 2117/10 ze dne 30. 9. 2010]. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud podotýká, že v řízení o druhém návrhu povinného na zastavení exekuce, jež je předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti, patrně k žádným významnějším průtahům nedocházelo.

K stěžovatelově námitce stran porušení principu ne bis in idem (ne dvakrát v téže věci) Ústavní soud stručně uvádí následující. Byť stěžovatel v odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení obvodního soudu nenamítal porušení principu ne bis in idem a tuto námitku vznesl až v dovolání, jímž napadl v záhlaví citované usnesení městského soudu, městský soud se ve skutečnosti touto otázkou zabýval a v odůvodnění jí věnoval nezanedbatelný prostor. Městský soud dostatečně podrobně vysvětlil, proč má za to, že ačkoli návrhy povinného sledovaly stejný cíl (zastavení exekuce) a byly založeny na stejných ustanoveních občanského soudního řádu [§ 268 odst. 1 písm. g)], obsahově se jednalo o odlišné návrhy, neboť povinný v nich uplatňoval odlišné důvody pro zastavení exekuce (tj. k zániku exekuované pohledávky stěžovatele mělo dojít z jiného důvodu, resp. jiným způsobem, než byl povinným uplatňován v prvním návrhu). Z toho důvodu městský soud uzavřel, že k porušení principu ne bis in idem v nyní posuzované věci nedošlo; tento závěr následně nebyl zpochybněn ani ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené závěry obecných soudů odpovídají obsahu vyžádaného soudního spisu a nikterak nevybočují z ústavněprávních limitů. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces proto dle Ústavního soudu nedošlo ani z tohoto důvodu.

K stěžovatelově námitce, že povinný podal (druhý) návrh na zastavení exekuce v rozporu s § 55 exekučního řádu, Ústavní soud pouze stručně uvádí, že se jedná o otázku aplikace podústavního práva, která nemá ústavněprávní rozměr. Stěžovatel navíc prostřednictvím ní zpochybňuje správnost skutkových zjištění obecných soudů, což v řízení o ústavní stížnosti zásadně není možné.

Nakonec Ústavní soud konstatuje, že ačkoli stěžovatel formálně brojí i proti nákladovým výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů, v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by mohly svědčit o jejich protiústavnosti.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena práva stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a čl. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.