II.ÚS 1703/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1703/07 ze dne 9. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. K., právně zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2007 sp. zn. 3 Ads 96/2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 32 Cad 32/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která splňuje i další formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel podal správní žalobu proti České správě sociálního zabezpečení a požadoval zrušení jejího rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že stěžovateli nenáležela výplata starobního důchodu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 a od 12. 4. 1998 do 31. 5. 2002 a má vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 436 838 Kč. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla žaloba zamítnuta s tím, že stěžovateli výplata starobního důchodu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1995 nenáležela pro nesplnění podmínek ust. § 98 odst. 1 zákona č. 100/1988, ve znění provedeném zákonem č. 578/1991 Sb. Podle cit. ustanovení, ve znění platném od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2005 nebylo možné vyplácet starobní důchod po dobu dalšího zaměstnání po vzniku nároku na tento důchod s výjimkou stanovenou v odst. 2, tedy pokud občan vykonával zaměstnání sjednané na dobu nejvýše jednoho roku. Tato podmínka neplatila po dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 1997. Po novele zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, provedené zákonem č. 289/1997 Sb., byl do ustanovení § 37 vložen nový odstavec 5, podle kterého výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 26, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost na základě pracovněprávního vztahu, jen pokud tento vztah byl sjednán na dobu určitou, lze-li jej podle zvláštních předpisů na tuto dobu sjednat. V případě, že byl starobní důchod vyplacen osobě, která měla založen pracovní poměr na dobu neurčitou, je zde zákonný důvod k vrácení neoprávněně vyplacených částek. Soud dospěl k závěru, a to i na základě jiného rozhodnutí soudu, že pracovní poměr stěžovatele, založený jmenováním dne 1. 1. 1994, byl pracovním poměrem na dobu neurčitou. Pokud v jiném řízení o pracovněprávním sporu bylo jednoznačně prokázáno, že pracovní poměr stěžovatele byl v rozhodném období pracovním poměrem na dobu neurčitou, nelze pak v jiném řízení tvrdit, že stěžovatel byl přesvědčen o tom, že jeho pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou a tedy plně vyhovuje předpisům o sociálním zabezpečení. Dle soudu stěžovatel nesplnil ani podmínku uvedenou v přechodném ustanovení čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., tj. neupravil ve stanovené lhůtě svůj pracovní poměr na dobu určitou. Jeho pracovní poměr tak trval beze změny i po 11. 4. 1998, přičemž po tomto datu nesplňoval podmínky souběhu starobního důchodu s výdělečnou činností dle § 37 odst. 5 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a proto mu výplata starobního důchodu od 12. 4. 1998 nenáležela. Pracovní poměr byl ukončen až dne 31. 5. 2002, kdy byly vyrovnány mzdové nároky stěžovatele a jeho zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou a podrobným způsobem se vypořádal se všemi námitkami. Ztotožnil se s právními závěry krajského soudu, že se jednalo o pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou s tím, že z příslušných právních předpisů nijak nevyplývalo, že by ministr nemohl jmenovat ředitele státního podniku na dobu určitou. Ohlašovací povinnost dle § 50 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. je považována za splněnou, pokud k ní dojde v 8-denní lhůtě přímo plátci důchodového pojištění, tedy České správě sociálního zabezpečení. Pro běh subjektivní prekluzivní lhůty je rozhodný okamžik, kdy tuto skutečnost zjistil plátce, tj. žalovaná a v daném případě se tak stalo dne 27. 11. 2002, kdy bylo žalované doručeno oznámení o podezření neoprávněné výplaty dávky důchodu. Rozhodnutí žalované (původní) o vrácení přeplatku bylo vydáno dne 15. 9. 2003, tedy před uplynutím jak tříleté subjektivní, tak desetileté objektivní prekluzivní lhůty. V otázce institutu subjektivní solidární odpovědnosti stěžovatele a zaměstnavatele se Nejvyšší správní soud přiklonil k právnímu názoru krajského soudu. Ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu vrátit vyplacené dávky starobního důchodu, které mu nenáležely. Jedná se o tzv. objektivní odpovědnost, to znamená o odpovědnost za výsledek, kterou nese stěžovatel. Tato odpovědnost nastává okamžikem, kdy se naplní hypotézy právní normy, tedy dojde k výplatě dávky, ač pro ni nebyly splněny podmínky. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že se jedná v podstatě o výjimku v systému odpovědnosti práva sociálního zabezpečení, nicméně ji nepovažuje za protiústavní. K námitce posouzení období od 1. 4. 2001 do 31. 5. 2002, kdy podle stěžovatele sice trval pracovněprávní vztah, avšak pro potřeby odpovědnosti vrácení přeplatku je třeba jej odlišovat od právního vztahu sociálního zabezpečení, který trval jediný den, a to 31. 5. 2002, je podle názoru soudu rozhodující doba, po kterou byl stěžovatel v pracovněprávním poměru na dobu neurčitou. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, stejně jako v předcházejících řízeních, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je vadné už proto, že ve výroku absentuje konkrétní zákonné hmotněprávní ustanovení právního předpisu práva sociálního zabezpečení. Dále stěžovatel namítá neústavnost ve věci aplikovaného přechodného ustanovení čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb., které jej nutilo upravit podmínky výkonu funkce ředitele státního podniku, do které byl jmenován na dobu neurčitou. Nepřípustně tak formou nepřímé retroaktivity zasáhlo právo veřejné do práva soukromého. Dle stěžovatele v jeho případě aplikovaná objektivní odpovědnost podle § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. je koncepčně nekonzistentní s obecně uplatňovanými systémy odpovědnosti pojištěnců za neoprávněně vyplacené dávky sociálního pojištění, fungujícími na principech odpovědnosti za protiprávní jednání nebo za zavinění. Tato odchylka není dostatečně ústavně odůvodněna. Výsledek sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ovlivnila aplikace tohoto neústavního ustanovení, proto stěžovatel navrhuje zvážit jeho ústavnost. V případě stěžovatele se jednalo o diskriminační přístup k jeho osobě se zvýhodněním zaměstnavatele, který se rovněž podílel na způsobeném přeplatku na starobním důchodu. Stěžovatel byl také v dobré víře, když spoléhal na informační propojenost všech orgánů sociálního zabezpečení v odvislosti s ohlašovací povinností. Stěžovatel také namítá jako neústavní nastavení podmínek pro zaměstnávání důchodců. K výzvě Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastník řízení. Nejvyšší správní soud odmítl námitku o toleranci vadného rozhodnutí vedlejšího účastníka, které neuvádí konkrétní hmotněprávní ustanovení použitého právního předpisu. K otázce odpovědnosti stěžovatele za přeplatek na starobním důchodu soud zopakoval, že § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. zakládá tzv. objektivní odpovědnost příjemce. Postup vedlejšího účastníka, který konal dle platných a závazných právních předpisů je zákonný. Podstatné v dané věci je, že dávka byla vyplácena neoprávněně, čímž došlo k nastoupení odpovědnostního právního vztahu ohledně jejího vrácení. K připodepisování přihlášek zaměstnavatele k sociálnímu pojištění, soud uvedl, že pokud právní předpis jednoznačně stanoví, komu je příjemce dávky povinen písemně ohlásit ve stanovené lhůtě skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, nelze splnění této povinnosti odůvodnit dobrou vírou ohledně informační provázanosti příslušných orgánů sociálního zabezpečení. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků. Vedlejší účastník řízení popsal, na základě jakých hmotněprávních a procesních norem ve věci rozhodoval. O nepravou retroaktivitu čl. V odst. 4 zákona č. 289/1997 Sb. se nejedná, právní předpis stanovil podmínky pro výplatu starobního důchodu při souběhu s pracovním poměrem starobního důchodce "pro futuro", tedy stejné podmínky pro všechny, bez ohledu na to, kdy byl důchod přiznán. Naopak jiný postup by vytvořil nerovnost podmínek pro poživatele důchodů odlišených pouze relativně nahodilým faktorem, tj. datem přiznání důchodu, a byl by neústavní. Použití ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. nastupuje právě v případech, na které