II.ÚS 1710/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1710/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., advokáta, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 69 Co 125/2016-261, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, tento soud usnesením ze dne 11. 3. 2016, č. j. 0 P 282/2014-237, zamítl návrh Š. H. (pěstouna nezletilého V.) na nařízení předběžného opatření, kterým by byla stěžovateli (poručníkovi nezletilého V.) uložena povinnost strpět docházku nezletilého do MŠ Peruc a přestěhování nezletilého spolu s pěstounem do jeho nového bydliště na adresu X. Dle obvodního soudu nebyly v případě návrhu pěstouna splněny předpoklady pro nařízení požadovaného opatření (ve smyslu ustanovení § 74 a násl. o. s. ř.), zejména nemožnost soudu předběžným opatřením prejudikovat rozhodnutí ve věci samé, což by obvodní soud učinil, "pokud by předběžným opatřením, bez jakéhokoliv dokazování, přivolil k přestěhování dítěte a jeho nástupu do školky, tedy záležitostem pro dítě naprosto zásadním." V této souvislosti obvodní soud připomněl, že "je v zájmu dítěte, aby osoby, které jsou dítěti nejbližší, postupovaly ve shodě. Pokud poručník s přestěhováním a nástupem nezl. V. do školky nesouhlasí, je namístě, aby své důvody jasně formuloval a pěstounovi sdělil a měl přitom na zřeteli zájem V. Je pochopitelná obava poručníka a jeho rodičů z omezení kontaktů s V. a umenšení jejich role v jeho životě", a proto poukázal na možnost řešení neshod formou mediace. 3. K odvolání pěstouna a Městské části Praha 11 (kolizního opatrovníka nezletilého) Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení obvodního soudu změnil podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.z.ř.s.") ve spojení s ustanovením § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tak, že "se nařizuje předběžné opatření, že (stěžovatel) je povinen strpět docházku nezletilého do MŠ Peruc, jinak se usnesení soudu I. stupně potvrzuje." Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí neztotožnil s výše rekapitulovaným právním závěrem obvodního soudu ve vztahu k otázce souhlasu stěžovatele s nástupem nezletilého do MŠ, neboť shledal za osvědčený nárok pěstouna, jehož zajištění předběžnou úpravou si okolnosti vyžadují. "Protože (stěžovatel) nesouhlasí s pěstounem v otázce změny mateřské školy nezletilého, což je podstatnou záležitostí týkající se dítěte, je prokázána potřeba vydání předběžného opatření. Není přitom žádného důvodu, aby nezletilé dítě svěřené do péče pěstouna nechodilo v místě bydliště, kam se s pěstounem přestěhovalo, do mateřské školy, když nevyšlo najevo nic, co by docházce dítěte do mateřské školy v místě nového bydliště dítěte mělo bránit." Naopak ve vztahu k otázce přestěhování nezletilého se ztotožnil se zamítavým stanoviskem obvodního soudu, nicméně ze zcela odlišných důvodů. Městský soud totiž dospěl k závěru, že změnu bydliště dítěte v souvislosti se změnou bydliště pěstouna není třeba upravovat předběžným opatřením. "Jestliže bylo dítě svěřeno do pěstounské péče a pěstoun se přestěhoval, je zřejmé, že se s ním přestěhuje i dítě, které mu bylo svěřeno do pěstounské péče. Ke změně bydliště dítěte v důsledku změny bydliště pěstouna proto není třeba souhlasu poručníka." 4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti na podporu tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces (konkrétně pak principu rovnosti účastníků řízení) opírá především o argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) a na něho navazující judikatuře, neboť je toho názoru, že právní závěry tam přijaté plně dopadají (s ohledem na stejné skutkové i právní okolnosti) i na jeho případ. Stěžovatel tak konkrétně namítá, že mu ze strany městského soudu nebyl dán procesní prostor k vyjádření se k odvolání pěstouna nezletilého, které mu bylo doručeno dne 5. 4. 2016, tj. den předtím, než vydal městský soud ústavní stížností napadené usnesení, a nemohl tak uplatnit námitky proti nařízení předběžného opatření a ani využít opravné prostředky proti napadanému rozhodnutí, které je z hlediska charakteru rozhodnutím ve věci samé. V neposlední řadě pak stěžovatel vyjadřuje pochybnosti nad nepodjatostí rozhodujícího senátu, resp. některého z jeho členů. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)]. 7. Právě takový zásah do základních práv a svobod dotčenýc