II.ÚS 1710/17

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, ze dne 23. 3. 2017 č. j. KRPJ-87462-519/TČ-2016-160781, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Napadenými usneseními policejního orgánu byly po předchozím souhlasu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podle § 79g zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zajištěny jako náhradní hodnota nemovité věci (pozemky) blíže označené v usnesení č. j. KRPJ-87462-534/TČ-2016-160781 ze dne 27. 3. 2017, ve vlastnictví stěžovatelky, nákladní automobil blíže označený v usnesení č. j. KRPJ-87462-530/TČ-2016-160781 ze dne 24. 3. 2017, ve vlastnictví stěžovatelky, a osobní automobil stěžovatelky blíže označený v usnesení č. j. KRPJ-87462-533/TČ-2016-160781 ze dne 24. 3. 2017, s tím, že finanční prostředky představující výnos z trestné činnosti nelze zajistit.

Stěžovatelka podala proti usnesením policejního orgánu o zajištění věcí stížnosti, které Okresní soud v Jihlavě napadenými usneseními podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

Jak Ústavní soud dále ověřil, tímtéž policejním orgánem je pod sp. zn. KRPJ-87462/TČ-2016-160781 vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se měly dopustit další trestně stíhané osoby, jejichž protiprávní jednání by mělo s činností stěžovatelky úzce souviset. Mělo by se jednat o skupinu osob, které měly v různém rozsahu a množství, různým způsobem na různých internetových serverech nabízet zprostředkování půjček, přičemž údajně využívaly internetové bankovnictví u účtů, které byly zneužity k páchání trestné činnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že Okresní soud v Jihlavě nebyl místně příslušným k rozhodování o stížnostech, neboť k majoritnímu páchání trestné činnosti mělo docházet na území obvodu Okresního soudu v Olomouci a okrajově v obvodu Okresního soudu v Prostějově, tedy nikoliv na území, které náleží do obvodu Okresního soudu v Jihlavě, kde se údajně odehrály pouze dva útoky z 39 útoků popsaných v usnesení o zahájení trestního stíhání. Není jí tak zřejmé, na základě jakého zákonného kritéria dovodil svou místní příslušnost policejní orgán, dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě a také Okresní soud v Jihlavě. Z usnesení není patrné, proč se Okresní soud v Jihlavě neřídil nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 a sp. zn. II. ÚS 4051/16 ze dne 31. 1. 2017.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že hodnota zajištěných věcí převyšuje hodnotu škody, která byla vyčíslena částkou 352 496 Kč. Rozhodnutí policejního orgánu tak porušuje čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť zasahuje do práva vlastnit majetek a tento nerušeně užívat. Polemizuje přitom s odůvodněním usnesení stížnostního soudu a uvádí, že soud tím předjímá její možné budoucí trestní stíhání a možnou náhradu škody, přičemž nectí presumpci neviny. Poukazuje též na to, že v napadených usneseních jsou chyby, které činí tato rozhodnutí zmatečnými, čímž se stížnostní soud nezabýval. Závěrem uvádí, že v této věci i ve vazebním řízení, ohledně něhož podala samostatnou ústavní stížnost, má pocit, že Okresní soud v Jihlavě rozhoduje tendenčně s cílem napomáhat policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství.

Ústavní soud předesílá, že v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je uvedena zvláštní kategorie návrhů zjevně neopodstatněných. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavností institutu zajištění náhradní hodnoty se Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zabýval a v nyní posuzované věci neshledal důvod, aby se od závěrů dříve vyslovených odkláněl (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3713/16 ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 306/16 ze dne 8. 11. 2016 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jak se podává z napadených usnesení, policejní orgán a stížnostní soud svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž postupovaly v souladu se zákonem. Ve smyslu ustanovení § 79g odst. 1 tr. řádu je možné zajistit náhradní hodnotu, nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. V posuzovaném případě byla trestnou činností, z níž je vedle dalšího obviněného podezřelá stěžovatelka, způsobena škoda, která byla doposud vyčíslená částkou 352 496 Kč. Jak však vyplývá z napadených usnesení stížnostního soudu, na základě dalších zjištění policejního orgánu bylo na dosud ustanovených účtech ztotožněno 404 poškozených a na účtech od nich byla přijata finanční hotovost 3 202 792 Kč, přičemž ani tato dosud zjištěná škoda nemusí být konečná, neboť jsou za tímto účelem činěny další úkony. Nelze proto dospět k závěru, který činí stěžovatelka, že by hodnota zajištěných věcí přesahovala výši doposud zjištěné škody, neboť ta s ohledem na další zjištěné útoky pokračujícího trestného činu, z jehož spáchání je stěžovatelka obviněna, geometrickou řadou narůstá. Rozsah zajištění tak odpovídá zásadě proporcionality vyžadované pro aplikaci ustanovení § 79g tr. řádu. Upozornění soudu na možnou změnu právní kvalifikace vzhledem k narůstající výši škody tedy není porušením zásady presumpce neviny, ale reakcí na okolnosti, zjištěné probíhajícím dokazováním ve věci.

K námitce o údajné místní nepříslušnosti soudu i dozorujícího státního zástupce a policejního orgánu se Ústavní soud vyjádřil v souvislosti s přezkoumáním ústavní stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutím Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, kterými byla stěžovatelka vzata do vazby, a proti opatření Okresního soudu v Jihlavě, jímž byl udělen dodatečný souhlas s provedením prohlídky osobního automobilu stěžovatelky. Ve shodě se soudy shledal, že jde o tzv. distanční delikt, kdy je místem spáchání trestného činu jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, kterým poškozeného uvedl v omyl, jakož i místo, kde vznikla škoda, a konečně také místo, kde se pachatel obohatil. Trestná činnost, z níž je stěžovatelka a řada dalších osob obviněna, měla podle usnesení o zahájení stíhání probíhat na různých místech v celé České republice. V případě dvou útoků došlo k následku v místech, která se nacházejí v územním obvodu Okresního soudu v Jihlavě, čímž je místní příslušnost založena. Ústavní soud uvedl, že na tomto závěru nic nemění skutečnosti, které opakovaně vyzdvihuje stěžovatelka, totiž že k majoritní trestné činnosti podle usnesení o zahájení trestního stíhání docházelo na území jiného okresního soudu, neboť z listin připojených k ústavní stížnosti vyplývá, že prověřování trestné činnosti stěžovatelky je propojené a úzce souvisí s protiprávním jednáním dalších osob. Řadu na sebe navazujících vyšetřovacích úkonů je tak nutné koordinovat z jednoho místa. Ústavní soud přitom nevyloučil, že v rámci dalšího trestního řízení může dojít ke změně místní příslušnosti, budou-li k tomuto postupu zjištěny zákonné důvody. S ohledem na to neshledal jakoukoli ingerenci již na samotném počátku trestního řízení za žádoucí a vhodnou (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1709/17 ze dne 9. 8. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Na uvedených závěrech Ústavní soud setrvává i v nyní posuzované věci, v níž stěžovatelka argumentuje obdobně.

Pokud stěžovatelka poukazuje na chyby v napadených rozhodnutích, pro něž považuje tato rozhodnutí za zmatečná, tyto písařské nepřesnosti lze odstranit cestou opravného usnesení podle § 131 odst. 1 tr. řádu za použití § 138 tr. řádu, k čemuž může dát stěžovatelka podnět.

Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a) a násl. tr. řádu, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána k tomu příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dodržely obecné principy, dané pro rozhodnutí o zajištění věcí a pro jejich přezkum a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčiných ústavních práv.

Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny je třeba připomenout smysl a účel institutu zajištění náhradní hodnoty dle § 79g tr. řádu. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Potřebnost a odůvodněnost zajištění náhradní hodnoty jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každé fázi řízení; ze spojení uvedených ustanovení pak vyplývají procesní prostředky k ochraně práv majitelů zajištěných náhradních hodnot, kterým je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3947/12 ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009). Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu policejního orgánu a soudu namítané porušení ústavních práv stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.