Ústavní soud II.ÚS 1726/24

Vedlejší účastnice se před obecnými soudy po stěžovateli domáhala zaplacení částky 15 292,26 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Plzeň-město vydal ve věci elektronický platební rozkaz, proti kterému podal stěžovatel odpor a následně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Této žádosti soud nevyhověl, když osvobození od soudních poplatků stěžovateli nepřiznal a žádost o ustanovení zástupce z řad advokáta zamítl. Okresní soud nakonec žalobě vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 30 C 349/2022-86 ze dne 6. 6. 2023 vyhověl.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a znovu požádal o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Okresní soud usnesením č. j. 30 C 349/2022-156 ze dne 26. 10. 2023 ani této žádosti stěžovatele o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů nevyhověl. Tyto závěry potvrdil rozsudkem č. j. 25 Co 218/2023-180 ze dne 12. 12. 2023 i Krajský soud v Plzni.

V poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 1 000 Kč stěžovatel znovu požádal o osvobození od placení soudních poplatků, aniž by přitom soudní poplatek zaplatil. Okresní soud proto napadeným usnesením č. j. 30 C 349/2022-201 ze dne 14. 2. 2024 ani této žádosti nevyhověl a jelikož nebyl soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení o odvolání stěžovatele proto zastavil. Okresní soud shledal, že majetkové poměry stěžovatele se od posledního rozhodnutí nezměnily a že stěžovatel podle jeho názoru namítá stále stejné skutečnosti. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadeným usnesením č. j. 64 Co 257/2024-211 ze dne 4. 4. 2024 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Ani on neshledal, že by ve věci stěžovatele došlo k zásadní změně v poměrech, které by připustily přezkum další žádosti o osvobození od placení soudních poplatků.

Stěžovatel namítá porušení svého práva na přístup soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že napadená usnesení, kterými okresní a krajský soud rozhodly o žádosti o osvobození od placení soudních poplatků, jsou netransparentní a nepřesvědčivá, nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu a ani z nich nevyplývají jednoznačné právní závěry.

Namítá, že řádně osvědčil, že jeho celkové poměry odůvodňují postup podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu a osvobození od placení soudního poplatku mu mělo být přiznáno, a to minimálně osvobození částečné. Připomíná, že soudní poplatek je pro něj likvidační a jeho zaplacení představuje překážku v přístupu k soudu.

V doplnění ze dne 22. 8. 2024 dále rozporuje, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly jeho nepříznivou materiální a sociální situací způsobenou probíhající exekucí a reálnou možností soudní poplatek zaplatit. Tvrdí, že jeho možnost disponovat vlastními prostředky je exekucí významně omezena. Tvrdí, že napadené usnesení okresního soudu je rovněž překvapivé, protože v jiném řízení byl za stejných podmínek osvobozen. V ústavní stížnosti rovněž poukazuje na to, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno jiným senátem, než v jeho jiné věci. Na závěr uvádí, že kdyby mu bylo osvobození přiznáno již v nalézacím řízení, nemuselo by být rozhodováno o nové žádosti pro poplatek za podané odvolání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, až na výjimky, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je částečně přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Napadá-li stěžovatel rozsudek okresního soudu č. j. 30 C 349/2022-86 ze dne 6. 6. 2023, v této části je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel totiž řádně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky nápravy, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud se proto v souladu s principem subsidiarity ústavního přezkumu nemohl napadeným rozsudkem okresního soudu ani zabývat, nicméně stěžovatel proti tomuto rozhodnutí ani ničeho nenamítá.

Ústavní soud na úvod připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Stěžovatel svou argumentací zpochybňuje závěr, že mu nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a Ústavnímu soudu předkládá výčet skutečností, které osvědčují, že jeho celkové poměry naplňují důvody ve smyslu § 138 občanského soudního řádu. Na těchto závěrech ovšem napadená rozhodnutí nestojí.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel žádal v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 349/2022 o osvobození od placení soudních poplatků opakovaně - hned dvakrát pro účely osvobození od placení soudního poplatku za podání odvolání - a jeho žádosti nebylo vyhověno. Druhou žádostí se proto okresní soud již znovu nezabýval, neboť podle soudu stěžovatel žádnou podstatou změnu celkových poměrů, která by vyžadovala další rozhodnutí v rozmezí čtyř a půl měsíce mezi oběma žádostmi o osvobození od placení soudního poplatku za odvolání, neosvědčil a ani soud žádnou nezjistil. Jelikož tedy nebyly dány důvody pro osvobození od placení soudního poplatku a stěžovatel tento poplatek ani včas neuhradil, okresní soud správně řízení o odvolání zastavil.

Pokud chtěl stěžovatel před obecnými soudy uspět, bylo jeho povinností, aby soudům osvědčil právě onu podstatnou změnu okolností od posledního rozhodnutí o žádosti o osvobození od placení soudních poplatků, o které okresní soud rozhodoval usnesením č. j. 30 C 349/2022-156 ze dne 26. 10. 2023. Z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že stěžovatel soudu žádné nové skutečnosti, které by prokázaly podstatnou změnu okolností, nepředkládá. Ústavní soud v tomto směru uvádí, že ani v ústavní stížnosti tyto skutečnosti stěžovatel blíže nespecifikuje a své námitky směřuje toliko k tomu, proč mělo být jeho žádosti vyhověno. Taková argumentace ovšem nemůže v posuzované věci obstát, když soudy svůj závěr založily na tom, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečností, které by prokazovaly podstatnou změnu jeho celkových poměrů. Stěžovatel se svou argumentací v tomto směru zcela míjí s obsahem napadených rozhodnutí.

Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu i tím, že v obdobných věcech shodným žádostem o osvobození od placení soudních poplatků vyhověly. K tomu Ústavní soud uvádí, že obecné soudy rozhodují o osvobození od soudního poplatku v každém jednotlivém případě na podkladě konkrétní žádosti účastníka řízení, přičemž posouzení naplnění podmínek uvedeného institutu je vázáno pouze na danou věc a konkrétní uplatňované právo (viz k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/23 ze dne 11. 7. 2023 či sp. zn. III. ÚS 1667/23 ze dne 27. 9. 2023). Ústavní soud doplňuje, že ve stěžovatelově jiné věci, ve které krajský soud usnesením č. j. 64 Co 60/2024-225 ze dne 26. 2. 2024 rozhodl odlišně, je dán rozdílný skutkový stav, když časové úseky mezi žádostmi se výrazně odlišují. Zatímco v řízení, na které stěžovatel odkazuje, měl soud řádně posoudit změnu poměrů od března 2023, tak v nyní řešené věci bylo o poslední žádosti stěžovatele okresním soudem rozhodnuto 26. 10. 2023 a toto rozhodnutí bylo 12. 12. 2023 krajským soudem potvrzeno. Časové úseky, po které měl soud vyhodnocovat, zda u stěžovatele nastala podstatná změna poměrů, se neshodují. Ústavnímu soudu se za daných podmínek nejeví postup okresního a krajského soudu jako nelogický. Soudy vycházely z různých (majetkových a ekonomických) poměrů. Ani tato námitka proto nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

Stěžovatel dále namítá, že mu byl odňat jeho zákonný soudce, neboť o napadeném rozhodnutí krajského soudu rozhodoval jiný senát, než v jiné jeho věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 25 Co 218/2023. Ústavní soud konstatuje, že tato stěžovatelova námitka je neurčitá. Z čl. 38 odst. 1 Listiny vyplývá, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování věcí soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, svévole apod. Konkrétní senát a jeho složení se stanovuje rozvrhem práce soudu. Stěžovatel přitom žádným způsobem netvrdí, proč podle jeho názoru ve věci rozhodoval nesprávný (či nesprávně obsazený) senát či v čem shledává rozhodující senát jako určený v rozporu s účinným rozvrhem práce krajského soudu. I tuto námitku proto Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti odmítnuta jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].