II.ÚS 1727/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1727/14 ze dne 30. 9. 2014 N 181/74 SbNU 577 Náhrada nákladů řízení při zastoupení České televize advokátem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 30. září 2014 sp. zn. II. ÚS 1727/14 ve věci ústavní stížnosti Karla Bučka, zastoupeného JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení včetně náhrady nákladů právního zastoupení České televize, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a České televize, se sídlem Na Hřebenech II 1132/4, 147 00 Praha-Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Škroupova 719, 500 02 Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 se zrušuje. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. května 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 499/2013. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2013 č. j. 21 C 499/2013-28 bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 1 215 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni České televizi náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč (výrok pod bodem II). Proti tomuto usnesení, do výroku pod bodem II, podala žalobkyně odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. února 2014 č. j. 69 Co 36/2014-40 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ve výroku pod bodem II o nákladech řízení tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 5 119 Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 968 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oprávněně očekával, vycházeje z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu v typově obdobných sporech vedených proti České televizi, že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že žalobci nepřizná náhradu nákladů právního zastoupení. Z tohoto pohledu bylo pro stěžovatele rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci překvapivým rozhodnutím, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že "okresní soud argumentoval na podporu svého rozhodnutí nesprávně", avšak s obsáhlou argumentací stěžovatele, kterou uplatnil ve svém vyjádření k odvolání žalobce, se nijak nevypořádal, ke stěžovatelem citovaným nálezům se nijak nevyjádřil a ke stěžovatelem citovanému novějšímu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 [(N 129/70 SbNU 193), dostupný též na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná] týkajícímu se typově velmi podobné věci odvolací soud pouze uvedl, že je mu toto rozhodnutí známo, avšak přiklonil se k závěrům vysloveným v usneseních Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1588/12 ze dne 24. 7. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2104/12 ze dne 9. 10. 2012 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Krajský soud však vůbec nezohlednil, že Česká televize má dostatečné kapacity na to, aby ji v takovém sporu zastupovali vlastní zaměstnanci. Stěžovatel má tedy za to, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v rozporu s čl. 36 a 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel podotýká, že Česká televize má dostatečné kapacity na to, aby ji ve sporech zastupovali vlastní zaměstnanci. Vzhledem k tomu, že předmět sporu tvoří relativně běžnou agendu České televize, která se navíc těší na poli svého působení výsadnímu postavení, a lze na ni proto klást nároky srovnatelné s nároky kladenými na orgány státní správy, lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení České televize k zabezpečení toho, aby byla schopna kvalifikovaně hájit své zájmy a práva, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. V posuzované věci se nevyskytlo nic, co by vyžadovalo a odůvodňovalo aktivní zastupování České televize advokátem, a tedy náklady České televize neměly být odvolacím soudem přiznány, neboť se nejednalo o účelně vynaložené náklady. Stěžovatel poukazuje na to, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [viz například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) a nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349)]. Stěžovatel uvádí, že předmětné nálezy se týkají sice ústředních orgánů státní správy, Ústavní soud však dal ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, že podobný postup, kdy se prostřednictvím placených právních služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, tolerovat nebude. Z tohoto pohledu je judikatura Ústavního soudu použitelná i ve věci náhrady nákladů právního zastoupení České televize zastoupené advokátem. Stěžovatel poukazuje na to, že zásadním je nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3344/12, a to proto, že je z řady rozhodnutí Ústavního soudu v dané problematice nejnovější (a je tedy nutno v zájmu sjednocování judikatury a praxe se řídit předně tímto nálezem), a dále také proto, že tento nález přímo reaguje na dřívější (tedy časově starší) usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12, na které odkazovala Česká televize a "ke kterému je třeba se přiklonit" rovněž podle Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, přičemž v daném "novějším" rozhodnutí Ústavního soudu se výslovně uvádí, že Ústavní soud nepovažuje argumenty v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12, vzhledem k těžišti řešené problematiky - tedy k otázce účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize v soudních řízeních upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek - za dostatečně a plně přiléhavé. Stěžovatel dále uvádí, že podle § 10 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, jsou finančními zdroji České televize zejména televizní poplatky a příjmy z vlastního podnikání. Důvodová zpráva vychází z toho, že Český rozhlas a Česká televize by eventuálně mohly být financovány přímo státem, a to prostřednictvím samostatné kapitoly ve státním rozpočtu anebo prostřednictvím zvláštní daně převáděné prostřednictvím státního rozpočtu ve prospěch České televize. Takovýto způsob financování, ať již nastíněnou variantou prvou nebo druhu, by však byl v rozporu s koncepcí nezávislosti jmenovaných médií na státu. Proto je od držitelů vybírán zvláštní poplatek sloužící k úhradě části nákladů zajišťujících veřejnoprávní vysílání. V případě poplatků ve smyslu § 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, nejde o správní poplatky za udělení koncese ani za jakékoliv jiné plnění státu, nýbrž o svého druhu daň z majetku, se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určených provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Existence České televize je tedy konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky ve formě zákonných záruk, a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Občanský soudní řád hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby přiznaná náhrada nákladů řízení byla skutečně výnosem rozpočtu České tel