II.ÚS 1749/17

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka nejprve rekapituluje průběh řízení. Prvním napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byla proti stěžovatelce (jakožto povinné) nařízena exekuce k vymožení povinnosti stěžovatelky odstranit reklamní stavby a zařízení z pozemků v tomto rozhodnutí specifikovaných. Další tři napadená rozhodnutí pak byla vydána v reakci na stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce.

Zastavení exekuce se stěžovatelka domáhala z toho důvodu, že (dle jejího tvrzení) se na místech vymezených v usnesení o nařízení exekuce GPS souřadnicemi žádná reklamní zařízení nenacházejí. Jejímu návrhu však bylo vyhověno toliko částečně, konkrétně ve vztahu ke dvěma pozemkům, z nichž již byla reklamní zařízení odstraněna. Ve zbytku byl stěžovatelčin návrh zamítnut, přičemž odvolací ani dovolací soud nezjednaly nápravu.

Podle stěžovatelky bylo její právo na spravedlivý proces porušeno tím, že se soudy nedostatečně zabývaly otázkou, zda se na místech vymezených GPS souřadnicemi skutečně nějaká reklamní nařízení nacházejí, a zda je tudíž exekuční titul způsobilý. Stěžovatelka přitom setrvává na tvrzení, že na uvedených souřadnicích se žádná reklamní řízení nenacházejí, a je tedy dán zákonný důvod k zastavení exekuce.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že v rozsahu směřujícím proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 1. 2013, č. j. 54 EXE 87/2013-43 (usnesení o nařízení exekuce) je ústavní stížnost podána opožděně a zároveň je i nepřípustná. Toto usnesení bylo vydáno dne 17. 1. 2013. Posléze bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013, č. j. 23 Co 202/2013-95. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 117/2015. Tato rozhodnutí však již stěžovatelka ústavní stížností nenapadá.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Ustanovení § 72 odst. 3 pak stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až dne 5. 6. 2017, jedná se ve vztahu k předmětnému napadenému usnesení o návrh opožděný.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu, též nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť jí nebyla napadena zmíněná rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu [k tomu srov. inter alia nález sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 3. 6. 2008 (N 101/49 SbNU 491), odst. 26].

Ve zbytku byla formálně bezvadná ústavní stížnost podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy stěžovatelčiným návrhem na zastavení exekuce řádně zabývaly, reagovaly na její tvrzení a námitky a že jejich rozhodnutí jsou i z obsahového hlediska ústavně souladná.

Ústavní soud konkrétně nemá ústavněprávních výhrad proti právnímu závěru Obvodního soudu pro Prahu 10, podle něhož existuje způsobilý exekuční titul a nebyly dány důvody pro zastavení exekuce (kromě dvou pozemků, ve vztahu k nimž exekuce zastavena byla). Obvodní soud pro Prahu 10 tento svůj právní závěr opřel zejména o argument, podle něhož lze předmětná reklamní zařízení (byť by i GPS souřadnice nebyly přesné), jednoznačně identifikovat podle parcelního čísla pozemku. K tomu dodal, že ve svém důsledku to byla právě stěžovatelka, kdo GPS souřadnicemi takto začal označovat. Tyto argumenty Ústavní soud považuje za racionální; jejich použití i jejich důsledky jsou pak zcela v souladu s ústavními zárukami práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá žádných ústavněprávních výhrad.

S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh opožděný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.