II.ÚS 1753/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1753/17 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Smetkové, zastoupené advokátem Mgr. Liborem Rojarem, AK se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017 č. j. 20 Cdo 358/2017-289 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 9. 2016 č. j. 58 Co 236/2015-246, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 6. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a tvrdila, že jimi bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 3. 2017 č. j. 20 Cdo 358/2017-289 odmítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 5. 9. 2016 č. j. 58 Co 236/2015-246 potvrzujícímu usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 EXE 102/2012-166, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené na návrh vedlejšího účastníka. Dle Nejvyššího soudu stěžovatelka nesprávně dovozuje, že dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právních otázek, které v dovolání uvádí, z nichž některé dle ní nebyly dosud dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešeny, a při řešení dalších se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe. Dle dovolacího soudu však rozhodnutí odvolacího soudu na stěžovatelkou prvních dvou vymezených otázkách nezáviselo a odkázal na svou judikaturu, podle níž dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako předpoklad jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jde-li o třetí a čtvrtou právní otázku a námitku stěžovatelky stran odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu, pak dle dovolacího soudu stěžovatelka nedostála své povinnosti vymezit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., jak jí to ukládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka dle dovolacího soudu v dovolání neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, a odkázal zde na svou judikaturu, podle níž je dovolatel v dovolání povinen vymezit, od jaké ustálené praxe dovolacího soudu se měl soud při řešení právní otázky odchýlit. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo ve lhůtě pro podání dovolání o chybějící náležitosti doplněno dle první věty § 241b odst. 3 o. s. ř., podané dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla tři námitky vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jimiž vymezila, jak se měl tento soud dopustit porušení jejího práva na spravedlivý proces. Zaprvé měl dovolací soud dospět k nesprávnému závěru, že na stěžovatelkou vymezené právní otázce, nezáviselo dovoláním napadené rozhodnutí. Zadruhé se dle ní dopouští přílišného formalismu, pokud rozlišuje pojmy projev vůle směřující k započtení a námitku započtení. Zatřetí shledává stěžovatelka přílišně formalistickým závěr Nejvyššího soudu, podle nějž nevymezila ustálenou praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Dle názoru stěžovatelky bylo této povinnosti učiněno zadost uvedením textu: "Podle řady judikátů dovolacího soudu je zneužitím práva i takový postup, kdy účelem právního jednání je poškození dlužníka, potažmo nepřípustné obohacení věřitele." 4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jelikož není součástí soustavy obecných soudů, nemůže vykonávat instanční přezkum jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před obecnými soudy či rozhodnutím v něm vydaným nedošlo k porušení práva a svobod chráněných ústavními předpisy. 5. Po prostudování podané stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud zjistil, že v dané věci jde o spor v rámci exekučního řízení (zahájeného na návrh vedlejšího účastníka) vedeného vůči stěžovatelce. Předmětem exekučního řízení je vymožení exekvovatelné pohledávky za stěžovatelkou a jejím manželem, která byla na vedlejšího účastníka postoupena. Postupitel zanikl dne 27. prosince 2011. Manžel stěžovatelky coby solidární dlužník v průběhu exekučního řízení (29. června 2012) učinil projev směřující k započtení pohledávky za postupitelem (dle stěžovatelky námitku započtení) a z tohoto důvodu bylo následně navrženo zastavení exekuce. Tento návrh byl ovšem usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti zamítnut a toto usnesení následně potvrzeno Krajským soudem v Brně, pobočkou ve Zlíně. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že k odmítnutí podaného dovolání došlo, neboť podané dovolání nemělo zákonem předepsané náležitosti, konkrétně uvedení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V odůvodnění tohoto odmítavého usnesení řádně vysvětlil, že dovoláním napadené rozhodnutí nezáviselo na vyřešení právní otázky předestřené stěžovatelkou v dovolání. Touto otázkou, resp. otázkami bylo, zda může být právo dlužníka vznášet proti postoupené pohledávce námitky, které mohly být uplatněny v době postoupení pohledávky (dle § 529 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), omezeno v důsledku okolností nezávisejících na vůli či právním jednání dlužníka (v dané věci konkrétně v důsledku zániku postupitele), kdy stěžovatelka se domnívá, že toto právo nemůže být ničím omezeno. Dále v tomto ohledu jako otázku dosud nevyřešenou shledává, zda měl soud při řešení její věci posuzovat možnost započtení podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák., nebo podle ustanovení § 529 odst. 1 obč. zák., přičemž je toho názoru, že aplikován měl být odstavec první. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že by stěžovatelka mohla námitku započtení uplatnit jen do zániku postupitele, ale na závěru, že pohledávka za postupitelem zanikla před vlastním započtením pohledávky (jakkoli se tak fakticky stalo v důsledku zániku postupitele). Odkázal zde přitom mj. i na své usnesení ze dne 1. července 2016, č. j. 20 Cdo 5443/2015-456, podle nějž "ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák. je ustanovením k § 580 obč. zák. speciálním, avšak jen co do otázky vzájemnosti pohledávek způsobilých k započtení. Byl-li tedy učiněn jednostranný úkon (projev vůle) směřující k započtení vůči pohledávce již zaniklé, nemohly být naplněny předpoklady ustanovení § 580 obč. zák., jejichž naplnění je vyžadováno, aby došlo k zániku pohledávek." Stěžovatelka ve své stížnosti argumentuje tím, že pro neoznámení postoupení pohledávky a následný zánik postupitele nemohla využít svého práva namítnout vůči postupníkovi započtení pohledávky, kterou měla za postupitelem. Rozhodnutí krajského soudu, proti němuž stěžovatelka podala dovolání, bylo založeno na závěru, že k vlastnímu projevu vůle směřujícímu k započtení došlo až 6 měsíců po zániku této započítávané pohledávky (k němuž došlo v důsledku zániku postupitele), a právě pro zánik pohledávky před započtením nebyl tento projev vůle shledán relevantním. Dovolací soud se tedy při posouzení dovolání stěžovatelky držel své konstantní judikatury v dané oblasti. Námitku stěžovatelky stran přílišného formalismu dovolacího soudu při rozlišování pojmů projev vůle směřující k započtení a námitka započtení Ústavní soud shledal nedůvodnou, kdy Nejvyšší soud se při výkladu těchto pojmů nedopustil žádného excesu ze standardního výkladu daných pojmů. 6. Interpretace a aplikace podústavního práva může být předmětem přezkumu na půdě Ústavního soudu jen v případě, že představuje porušení některého základního práva stěžovatele, anebo zcela zjevné ignorování příslušné kogentní normy, případně je zřejmým a neodůvodněným vybočením ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, či dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Námitky stěžovatelky totiž představují spíše polemiku s obecnými soudy stran výkladu relevantních ustanovení zákona v rovině podústavní, kdy Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů prvky svévolné aplikace práva, proto i kdyby měl Ústavní soud na řešení věci odlišný názor, nepřísluší mu v dané věci kasačně zasáhnout. 7. Namítá-li stěžovate