Ústavní soud II.ÚS 1800/25

Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") rozhodl napadeným usnesením o přikázání věci, kterou vedl Okresní soud v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 157/2024, Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Podnět k přikázání věci přitom podal Okresní soud v Pardubicích a jako důvod uvedl, že vedlejší účastník (žalobce) má své bydliště v Praze 6, jeho právní zástupce má sídlo v Plzni a sídlo právní zástupkyně stěžovatelky (žalované) je v Praze 1.

Stěžovatelka na usnesení, kterým Okresní soud v Pardubicích vyzval účastníky řízení k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby z důvodu vhodnosti byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 6, reagovala nesouhlasně. Vedlejší účastník na výzvu nereagoval, což podle poučení znamenalo, že s přikázáním věci souhlasí.

Vrchní soud shledal i přes nesouhlas stěžovatelky podnět Okresního soudu v Pardubicích důvodným. Uvedl, že vyšel ze skutečnosti, že bydliště žalobce a sídlo právního zástupce žalované se nachází v Praze, a tak bude přikázáním věci Obvodnímu soudu pro Prahu 6 zcela zřejmě dosaženo účelu sledovaného ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. - hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je vystavena desítkám obdobných šikanózních žalob na vydání bezdůvodného obohacení z údajně neplatných smluv, které podávají titíž právní zástupci. Uvedla, že ve skutkově obdobném případě (sp. zn. 23 Co 185/2024) již pravomocně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice jako soud odvolací tak, že dal stěžovatelce za pravdu a předmětnou žalobu v celém rozsahu zamítl. Po vydání tohoto "precedenčního" rozhodnutí začal Okresní soud v Pardubicích jako obecný soud stěžovatelky bez iniciativy ze strany účastníků podávat návrhy na delegaci nových případů mimo tento soud.

Stěžovatelka uvádí některé příklady návrhů na delegaci, jejichž odůvodnění považuje za svévolné. V nyní posuzované věci vytýká vrchnímu soudu nedostatečné odůvodnění, které soud shrnul do jediné věty, aniž by označil jakékoliv mimořádné skutečnosti, které jej k rozhodnutí vedly. Vrchní soud přitom nereagoval ani na námitky stěžovatelky včetně její argumentace četnými nálezy Ústavního soudu. I v ústavní stížnosti na judikaturu zdejšího soudu odkazuje s tím, že je s ní napadené rozhodnutí vrchního soudu v rozporu (sp. zn. III. ÚS 529/08, IV. ÚS 2488/09, III. ÚS 2853/07 a IV. ÚS 2672/17). Podle stěžovatelky byl institut delegace i přes její výslovný nesouhlas a k její újmě zneužit k odsunutí neatraktivních případů mimo její obecný soud. Připomíná přitom, že se jedná o obdobné případy, ve kterých je vždy sporný pouze výklad smlouvy.

Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vrchního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůrazňuje, že rozhodnutí o místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů totiž primárně směřuje, jak ostatně vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu řízení došlo k nenapravitelnému důsledku, tzn. k zásahu do základních práv účastníků řízení. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné, tzn. ústavně excesivní (k tomu srov. např. usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 3043/19 a další). O takový případ však nyní nejde.

Ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. určuje, že věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána z důvodu vhodnosti, přičemž dle ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, a že účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu a z jakého důvodu má být věc přikázána. Při rozhodování o přikázání věci jde tedy o výklad a aplikaci podústavního práva, což ovšem přísluší výlučně obecným soudům. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Až v takovém případě by byl namístě kasační zásah Ústavního soudu.

Se stěžovatelkou lze souhlasit, že přikázání věci přichází v úvahu jen výjimečně a tento procesní institut je proto třeba vykládat restriktivně. Hlavní podmínkou je naplnění okolností umožňujících hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Posouzení konkrétních okolností, které by mohly odůvodnit přikázání věci jinému místně příslušnému soudu, je však na obecných soudech a jistě může mít určitou relevanci rovněž např. vzdálenost bydliště žalobce či jeho právního zástupce od sídla soudu, jiné očekávané náklady či rozdílná ekonomická síla účastníků.

V nyní posuzované věci vrchní soud vyhověl návrhu Okresního soudu v Pardubicích na delegaci vhodnou, přičemž důvody pro hospodárnější a rychlejší projednání věci dovodil právě z místa bydliště žalobce a sídla právního zástupce stěžovatelky, což jsou relevantní okolnosti, které takovéto rozhodnutí a priori odůvodňují.

Ústavní soud si je (i ve světle své judikatury) vědom toho, že vrchním soudem uváděné důvody nejsou natolik výjimečné a mimořádné, že by muselo k přikázání jinému soudu dojít, stejně tak ale k takovému rozhodnutí vést mohou. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že si lze představit podrobnější odůvodnění napadeného usnesení, a vrchní soud měl reagovat na její námitky, zejména na odkazy na judikaturu Ústavního soudu. Zde alespoň Ústavní soud připomene jisté odlišnosti v odkazovaných rozhodnutích, kdy neakceptoval přikázání jinému soudu v případě, kdy tím obecný soud řešil neutěšený stav v rychlosti vyřizovaných věcí, kdy došlo v mezidobí ke změně podmínek, jež původně odůvodňovaly přikázání jinému soudu, či šlo o restituční nároky a ve věci by paradoxně přikázáním věci nastaly průtahy, které mohly mít zásadní vliv na výsledek řízení z důvodů účinků tzv. "druhé restituční tečky."

Ani výše popsané nedostatky však nevedou Ústavní soud k závěru, že jde o exces, který by dosahoval ústavněprávní úrovně. Jak již bylo řečeno, jde o procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí a nerozhoduje se tak meritorně o právech a povinnostech účastníků řízení. Nadto přikázání jinému místně příslušnému soudu nelze v žádném smyslu považovat za zhoršení procesního postavení stěžovatelky. Nelze ani předjímat méně příznivý výsledek řízení. Ostatně jak sama stěžovatelka uvádí, v obdobné její věci je v současné době před Nejvyšším soudem vedeno řízení o dovolání, jehož výsledek bude pro obecné soudy závazný.

Ústavní soud tedy uzavírá, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad podústavního práva opřený o konkrétní okolnosti, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Pro Ústavní soud je ústavní stížností napadené rozhodnutí, jímž byla věc delegována Obvodnímu soudu pro Prahu 6, z ústavního hlediska akceptovatelné.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.