II.ÚS 1854/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1854/20 ze dne 18. 10. 2021 N 177/108 SbNU 167 Spravedlivá odměna za práci v souvislosti s požadavkem zaměstnavatele být k dispozici v době přestávky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Smékala, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem, se sídlem Koněvova 54/1107, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Letiště Ostrava, a. s., se sídlem Mošnov 401, zastoupeného Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem Svornosti 86/2, Havířov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 ze dne 24. 3. 2020 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 30/2019-268 ze dne 20. 6. 2019 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci dle čl. 28 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel pracoval u vedlejšího účastníka v pracovním poměru od 1. 4. 1997 do 31. 1. 2007 jako hasič a od 1. 2. 2007 do 31. 12. 2016 jako hasič-strojník. Na výkon jeho práce se vztahoval mimo jiné předpis Ministerstva dopravy, Úřadu pro civilní letectví č. L14, který po celou dobu fyzické přítomnosti stěžovatele na pracovišti závazně určoval limit akceschopnosti a povinného zásahu nejpozději do 3 minut na nejvzdálenějším místě letiště. Podstatou pracovní činnosti stěžovatele tak byla mimo jiné i neustálá připravenost k zásahu, která trvala i během přestávek na jídlo a oddech. 2. Pracovní poměr stěžovatele u vedlejšího účastníka skončil dne 31. 12. 2016 z důvodu výpovědi ze strany stěžovatele. Stěžovatel následně vyzval vedlejšího účastníka k proplacení nečerpaných přestávek v práci za období od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2016, to však vedlejší účastník odmítl. Spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem spočíval v právní povaze přestávek v práci na jídlo a oddech ve smyslu § 88 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce"), konkrétně v otázce, zda se doba těchto přestávek započítává či nezapočítává do pracovní doby, tedy zda za dobu těchto přestávek náleží stěžovateli jakožto zaměstnanci odměna, či nikoli. 3. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Novém Jičíně, který jeho žalobu zamítl (rozsudek ze dne 12. 12. 2017 č. j. 13 C 99/2017-199). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil uvedený rozsudek okresního soudu se závazným právním názorem, že pokud musí zaměstnanci jíst, aniž mohou práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, jde u nich v této době o výkon práce a celá směna se jim započítá jako odpracovaná doba, za kterou mají nárok na mzdu nebo plat (usnesení ze dne 10. 4. 2018 č. j. 16 Co 25/2018-230). 4. Po uvedeném rozhodnutí krajského soudu rozhodoval v obdobné věci pracovněprávní senát Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 6013/2017-448). Ten v případě hasiče Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, ve skutkově shodné věci dospěl k závěru, že charakter práce hasiče umožňuje, aby denní řád zaměstnavatele mimo jiné stanovil přesný čas, kdy mají zaměstnanci čerpat přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby. Nejvyšší soud tedy hasiči ve skutkově stejných okolnostech nárok nepřiznal. 5. Jelikož Nejvyšší soud rozhodoval ve skutkově totožné věci, Okresní soud v Novém Jičíně považoval za účelné reagovat na dané rozhodnutí Nejvyššího soudu mezitímním rozsudkem, aby v případě odvolání postavil odvolací soud najisto, zda bude či nebude po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 revokovat své závěry vyslovené v usnesení ze dne 10. 4. 2018. Okresní soud v mezitímním rozsudku uvedl, že nárok stěžovatele je co do právního základu zcela opodstatněn (rozsudek ze dne 15. 1. 2019 č. j. 13 C 99/2017-244). 6. Krajský soud v Ostravě však k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že při respektování role Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu zajišťujícího jednotu a zákonnost rozhodování změnil svůj právní názor vyslovený v předcházejícím usnesení ze dne 10. 4. 2018 (rozsudek ze dne 20. 6. 2019 č. j. 16 Co 30/2019-268). 7. K dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 24. 3. 2020 č. j. 21 Cdo 3521/2019-293). Dovolání stěžovatele označil za přípustné, neboť dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešil ve všech souvislostech otázku, za jakých podmínek se zaměstnancům poskytuje přestávka v práci na jídlo a oddech nebo přiměřená doba na oddech a jídlo. Zdůraznil, že tyto dva pojmy nelze ztotožňovat, neboť během přestávky v práci dochází k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce za účelem odpočinku, zatímco během přiměřené doby na oddech a jídlo se provoz práce nepřerušuje a jedná se o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. 8. Ve vztahu k pracovní činnosti hasiče vykonávané stěžovatelem došel Nejvyšší soud k závěru, že nejde o práci, která nemůže být přerušena, neboť stěžovateli nic nebránilo v tom, aby čerpal přestávky na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon jeho pracovních povinností. Samotné "držení pohotovosti na pracovišti" dle Nejvyššího soudu není nepřetržitě probíhajícím technologickým nebo pracovním procesem vyžadujícím průběžnou kontrolu nebo jinou aktivitu zaměstnance. Sice není možné vyloučit, že by mohlo i během přestávky dojít k nepředpokládanému výkonu práce (tedy k zásahu hasiče v případě požáru), takovýto případný zásah je však ze své podstaty nahodilou skutečností, která postrádá povahu soustavnosti. 9. Co se týče unijního rozměru projednávané věci, Nejvyšší soud sice souhlasil se stěžovatelem v tom, že ustanovení § 88 odst. 1 zákoníku práce zapracovává předpisy Evropské unie (dále též jen "EU") - mimo jiné i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby; dále jen "směrnice 2003/88/ES" - a že proto musí být při jeho výkladu respektovány i rozsudky Soudního dvora, které tuto právní normu vykládají. Dle Nejvyššího soudu však závěry Soudního dvora v rozsudku ve věci C-518/15 Matzak nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť citovaný případ se zabýval otázkou doby pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, zatímco projednávaná věc se týká otázky čerpání přestávek v práci na jídlo a oddech na pracovišti, resp. otázky posouzení prací, které nemohou být přerušeny. II. Argumentace účastníků 10. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020 č. j. 21 Cdo 3521/2019-293 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019 č. j. 16 Co 30/2019-268, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za práci a právo na spravedlivý proces podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 11. Stěžovatel namítá, že odvolací soud i dovolací soud provedly výklad právních norem v rozporu s obecnými výkladovými pravidly a také s precedenční českou i evropskou judikaturou. Obecné soudy dle stěžovatele vyložily ustanovení § 88 zákoníku práce v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy přestávek v práci, které jsou - na rozdíl od přiměřené doby na jídlo a oddech - neplacenými dobami odpočinku, s nimiž může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy. Během přestávky v práci se zaměstnanec může věnovat v zásadě jakékoli formě oddechu, například vyřizování soukromých telefonických hovorů či e-mailů, sportování atd. Stěžovatel jako hasič však nikdy neměl možnost čerpat skutečnou přestávku v práci, neboť po celou dobu přítomnosti na pracovišti musel stále konat práci či držet pracovní pohotovost. 12. Dle stěžovatele tedy formálně vykazované "kvazi přestávky" měly charakter přiměřené doby na jídlo a oddech ve smyslu § 88 odst. 1 věty druhé zákoníku práce, nikoli přestávek v práci ve smyslu § 88 odst. 1 věty první zákoníku práce. Pokud vedlejší účastník jakožto zaměstnavatel vyžadoval od stěžovatele běžný výkon jeho pracovních povinností i v době "kvazi přestávek" a zároveň mu za tyto časové úseky nevyplatil mzdu, je třeba toto považovat za rozpor s právem stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci zaručeným v čl. 28 Listiny. 13. Nejvyššímu soudu dále stěžovatel vytýká, že v napadeném rozhodnutí takřka doslovně přepisuje právní závěry vyslovené v dřívější věci (rozsudek ze dne 12. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 601