II.ÚS 1865/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1865/08 ze dne 5. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem Kladenská 5, Praha 6, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 18. 10. 2005 č.j. FŘ-11772/13/05, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2006 čj. 8 Ca 347/2005-67 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, čj. 8 Afs 155/2006-99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně i právo na poskytnutí zákonné ochrany právům vyplývající z článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 347/2005, z něhož vyplynulo, že stěžovatel se v řízení zahájeném u tohoto soudu dne 23. 12. 2005 domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 18. 10. 2005 čj. FŘ 11772/13/05, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2002 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen "správce daně") dne 30. 11. 2004 čj. 274394/04/009912/4631, jímž byla stěžovatelem vykázaná částka nadměrného odpočtu 209.016,- Kč snížena o 117.700,- Kč a nadměrný odpočet vyměřen v částce 91.316,- Kč. Správce daně vyloučil z nároku na nadměrný odpočet mimo jiné částku 99.000,- Kč, uvedenou na faktuře č. 2002-028 vystavené jménem společnosti Agentura Loma, s.r.o., za zprostředkování reklamy na koncertu K. S. v Pražské lucerně 27. 12. 2002, a to z toho důvodu, že stěžovatel neprokázal přijetí předmětného zdanitelného plnění. Městský soud v Praze rozhodl o věci rozsudkem ze dne 12. 9. 2006 čj. 8 Ca 347/2005-67, jímž žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal, že by finanční orgány při svém rozhodování porušily zákonem stanovené povinnosti a vydaly nezákonné rozhodnutí. Z totožných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, jež proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 čj. 8 Afs 155/2006-99 zamítl. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti správním soudům vytkl, že nenapravily procesní pochybení finančního ředitelství, které v rámci odvolacího řízení "nezákonně" vrátilo věc správci daně k opakovanému provedení výslechu svědků. Nesouhlasil s názorem správních soudů, že se tak stalo v souladu s ustanovením § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neboť měl za to, že takový postup zákon umožňuje jen tehdy, jsou-li splněny podmínky dané § 49 odst. 2 daňového řádu. V souzeném případě došlo podle jeho názoru také k porušení ustanovení § 26 odst. 2 daňového řádu, neboť opakované výslechy svědků v rámci odvolacího řízení prováděli pracovníci správce daně, kteří se podíleli na rozhodování v nižší instanci. Opakované výslechy svědků dále byly provedeny "bez toho, aniž by správce daně seznámil stěžovatele s tím, že tyto důkazy se provádějí v první instanci". Stěžovateli tak bylo odepřeno právo polemiky se závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů správcem daně, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, práva na spravedlivý proces a práva na veřejné projednání věci. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž vyslovil názor, že skutkový stav, zjištěný v průběhu jednotlivých řízení, byl v nesouladu s právními závěry správních a soudních orgánů. Namítal, že neprovedením důkazů a neobjektivními závěry, přijatými v průběhu daňového a soudního řízení, mu byla odňata možnost důkazními prostředky vyvrátit chybný závěr správce daně. Dle svého vyjádření poskytl stěžovatel správci daně potřebná vysvětlení, doložil je písemnými podklady a návrhy na výslechy svědků, čímž splnil svou povinnost prokázat skutečnosti rozhodné pro vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Faktickou stránku věci pak doložil svědeckou výpovědí I. D., bývalého jednatele Agentury LOMA s.r.o., jehož výpověď však správní orgán v rámci hodnocení důkazů zpochybnil. Pominul přitom, že obsah výpovědi je zaznamenán v protokolu, který je veřejnou listinou, a jejímuž obsahu svědčí podle názoru stěžovatele presumpce správnosti. Požadoval-li správce daně nadto po tomto svědkovi, aby prokázal, že plnění provedl, jednalo se dle stěžovatele o požadavek jdoucí nejen nad rámec předmětného daňového řízení, ale i pro stěžovatele nesplnitelný, neboť měla být prokázána skutečnost, na které se nepodílel. Výslechy dalších dvou navržených svědků, M. K. a V. D., nebyly finančními orgány provedeny vůbec z důvodu jejich údajné nekontaktnosti, což mu ale nemohlo být přičítáno k tíži. S ohledem na výše uvedené skutečnosti závěrem stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují správní soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. V dané věci finanční orgány a správní soudy na základě důkazních prostředků předložených stěžovatelem dospěly k závěru, že neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 daňového řádu. To znamená, že stěžovatel i přes opakované výzvy neprokázal přijetí zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na daňovém dokladu vystaveném Agenturou LOMA s.r.o., tedy neprokázal skutečnosti, které by jej opravňovaly ve smyslu § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, k uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Meritum stížnostní argumentace tvoří polemika stěžovatele se shora citovanými závěry finančních orgánů a správních soudů, v níž však převážně opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu předcházejícího řízení. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak finanční ředitelství, tak i oba správní soudy se s argumentací stěžovatele již řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně přitom shledaly za postačující a odpovídající ustanovení § 2 a § 31 daňového řádu. Vznáší-li proto stěžovatel nyní opakovaně námitky stran hodnocení důkazů a právního posouzení otázky důkazní povinnosti daňového subjektu, nezbývá Ústavnímu soudu na tomto místě než připomenout ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mohou mít ústavně právní relevanci jen ve výjimečných případech. Za takové označil případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedených be