Ústavní soud II.ÚS 1885/25

Okresní soud Praha-západ nařídil usnesením č. j. 26 Nc 2454/2025-35 předběžné opatření, podle kterého je mimo jiné stěžovatelka povinna strpět péči vedlejšího účastníka (otce) o nezletilou dceru - vedlejší účastnici (také "nezletilá"), a je povinna strpět, aby otec nehradil výživné na nezletilou (výrok II.). Předběžné opatření nařídil okresní soud na dobu tří měsíců od jeho vykonatelnosti (výrok III.) a otci současně uložil, aby do jednoho měsíce podal návrh ve věci samé (výrok IV.). Návrh, aby byl zakázán styk nezletilé se stěžovatelkou a jejím druhem okresní soud zamítl (výrok V.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze ("krajský soud") usnesením č. j. 101 Co 78/2025-101 tak, že změnil výrok II. usnesení, tzn. návrh otce, aby bylo pozastaveno hrazení výživného na nezletilou, zamítl. Ve výrocích I., III., IV. usnesení okresního soudu potvrdil.

Ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. II. ÚS 1828/25.

Nyní, v pořadí druhou ústavní stížností stěžovatelka napadá jednak v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Lounech ("okresní soud"), který na návrh otce rozhodl o prodloužení předběžného opatření o tři měsíce, jednak v záhlaví rovněž označené usnesení, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil v odvolacím řízení rozhodnutí okresního soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že dne 13. 3. 2025 vznesla námitku podjatosti soudkyně okresního soudu, JUDr. Jarmily Nezbedové, spis však byl nadřízenému soudu odeslán až koncem května 2025 a mezitím tato soudkyně ještě rozhodla o prodloužení předběžného opatření. Podle názoru stěžovatelky není správný postup okresního soudu, který vznesenou námitku podjatosti ignoruje s mechanickým odkazem na § 15b o. s. ř.

Stěžovatelka stejně jako v předešlé ústavní stížnosti upozorňuje, že stále nemá již od února 2025 s nezletilou žádný kontakt. Stěžovatelka v mezidobí podala rovněž návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla dcera svěřena zpět do její péče, návrh byl ale zamítnut. Stěžovatelka opakuje, že předběžná opatření, která mohou být v účinnosti i několik měsíců, mohou podstatně ovlivnit kvalitu vztahu mezi rodičem a dítětem, a to po dobu trvání předběžného opatření i do budoucna. Ve všech rozhodnutích týkajících se péče o dítě a styku s dítětem musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé, omezení styku mezi rodičem a dítětem musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, bod 19). I podle § 888 občanského zákoníku má dítě v péči jednoho rodiče právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte. K tomu stěžovatelka podotýká, že otec nečiní ničeho pro obnovení kontaktu dcery se stěžovatelkou.

Stěžovatelka i nyní uvádí, že soudy vyšly nekriticky z tvrzení otce a dcery, která trpí psychiatrickým onemocněním, má autismus i ADHD, a odůvodnily tím svěření dcery do péče otce, ačkoliv péče matky o dceru probíhala bez problémů několik let. Stěžovatelka přitom všechna nařčení odmítá. Podle stěžovatelky nemůže pro prodloužení předběžného opatření obstát odůvodnění, že u dcery "se zlepšil její psychický stav, působí uvolněně, otevřeně, radostně a jak vyplývá ze závěrů úřadu sociálně-právní ochrany dětí, působí jako "jiné dítě" ve srovnání s předchozími setkáními, kdy byla v péči matky. Nezletilá matku odmítá, nemá zájem o kontakt s ní a otec přání nezletilé respektuje". Stěžovatelka upozorňuje, že se dcera v době, kdy byla v péči otce, pokusila o sebevraždu a poté se vyslovila tak, že do péče otce zpět nechce.

Stěžovatelka dále namítá, že jí návrh otce na prodloužení předběžného opatření nebyl poskytnut a neměla tak možnost se k němu vyjádřit. I nyní odkazuje na nález ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1847/16, podle kterého má-li být předběžným opatřením, resp. jeho prodloužením uložena účastníkům řízení povinnost, musí mít možnost uplatnit svá tvrzení i námitky. Jen tak může být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu.

Ze všech výše uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení krajského i okresního soudu, a to pro porušení základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a základního práva nezletilé zaručeného čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Jak již v předchozí stěžovatelčině věci sp. zn. II. ÚS 1828/25 Ústavní soud uvedl, necítí se zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však i rozhodnutí o předběžném opatření je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud přitom zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole, která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

Konstatoval-li již v minulosti Ústavní soud, že rozhodování o předběžném opatření v právě posuzované věci mělo zákonný podklad, neboť právní úprava soudu umožňuje předběžné opatření nařídit a vedlejší účastník návrh na nařízení předběžného opatření soudu podal, lze tentýž závěr vztáhnout i na prodloužení předběžného opatření v téže věci. Napadené usnesení bylo vydáno Okresním soudem v Lounech, tedy místně příslušným soudem prvního stupně, stěžovatelka však vznesla námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jarmily Nezbedové, o které nebylo v době rozhodování okresního soudu rozhodnuto. Jestliže byl za této situace otcem podán návrh na prodloužení předběžného opatření, o kterém je třeba rozhodnout ve velmi krátké lhůtě, jedná se bezpochyby o úkon, který nesnese odkladu ve smyslu § 15b odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud je proto ve shodě s krajským soudem, že rozhodla-li soudkyně i přes námitku o její podjatosti o prodloužení předběžného opatření, odpovídá takový postup zákonné úpravě a nelze mu ničeho vytknout.

Z napadených usnesení dále vyplývá, že obecné soudy vzaly i nyní do úvahy nejlepší zájem nezletilé, a jejich postup se za dané situace nejeví nijak extrémním či svévolným. Oproti stěžovatelce považuje Ústavní soud důvody prodloužení předběžného opatření za racionální, logické, vycházející z hodnocení úřadu sociálně-právní ochrany dětí a dětského psychiatra a odpovídající nespornému zlepšení stavu nezletilé. Jak podotkl krajský soud, konečné rozhodnutí o péči o dceru bude na okresním soudu, který se teprve v řízení o věci samé bude zabývat výhradami matky k výchovným schopnostem otce.

Jde-li o námitku stěžovatelky, že jí nebyla dána možnost se k návrhu otce vyjádřit, Ústavní soud odkazuje pro stručnost na odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 1828/25, ve kterém se k téže námitce stěžovatelky vyjádřil, a shledal ji neopodstatněnou.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zkoumaly, zda jsou splněny skutečnosti rozhodné pro prodloužení předběžného opatření, a shledaly, že vedlejší účastník osvědčil trvající potřebu zatímní úpravy poměrů nezletilé. Soudy svá rozhodnutí podrobně a přesvědčivě odůvodnily a krajský soud se rovněž dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky.

V nyní posuzované věci proto Ústavní soud neshledal v postupu krajského ani okresního soudu vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky a zvolené opatření sleduje nejlepší zájem nezletilé.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.