II.ÚS 1930/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1930/17 ze dne 14. 11. 2017 N 213/87 SbNU 457 Kázeňské řízení podle zákona o služebním poměru nepředstavuje řízení o trestním obvinění v ústavněprávním smyslu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17 ve věci ústavní stížnosti O. R., zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 453/2016-61 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 453/2016-61 bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu řízení, obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení 1. Stěžovatel čelil trestnímu stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") a přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stíhaný skutek spočíval v tom, že stěžovatel jako policista lustroval informační systémy Policie České republiky (centrální registr vozidel a registr pátrání po odcizených vozidlech) v souvislosti s oznámením dopravní nehody, kterou však oznamovatel měl fingovat, aby zjistil informace o dotčeném vozidlu. Stěžovatel lustraci neprováděl řádně. Navíc ji provedl pod nesprávným označením. Generální inspekce bezpečnostních sborů proto dne 6. 6. 2013 zahájila trestní stíhání stěžovatele. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě na něj podal obžalobu za uvedené přečiny dne 3. 10. 2013. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") však usnesením ze dne 4. 7. 2014 věc stěžovatele podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád") postoupil k projednání a rozhodnutí v kázeňském řízení. Vedoucí příslušného územního odboru Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje poté rozhodnutím ze dne 26. 9. 2014 shledal stěžovatele vinným kázeňským přestupkem ve smyslu § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o služebním poměru"). Uložil mu kázeňský trest v podobě snížení základního platového tarifu o 10 % na dobu jednoho měsíce. 2. Stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně vedeného trestního řízení. Požadoval konkrétně částku 39 313 Kč, která představovala náhradu nákladů obhajoby. Ministerstvo spravedlnosti však jeho žádosti nevyhovělo. Podle jeho názoru je smyslem a účelem zákona o odpovědnosti státu odškodnit toho, kdo se nedopustil žádného protiprávního jednání. Stěžovatel se však dopustil jednání, které naplňovalo znaky kázeňského přestupku. Na danou věc proto podle Ministerstva spravedlnosti analogicky dopadala výluka odškodnění podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu. Podle tohoto ustanovení nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. 3. Stěžovatel se obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření k žalobě nově namítalo, že na danou věc analogicky dopadá výluka odškodnění podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. Podle tohoto ustanovení nemá právo na náhradu škody žadatel o náhradu škody, pokud bylo trestní stíhání proti němu vedené zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Obvodní soud nicméně svým rozsudkem ze dne 26. 8. 2016 žalobě stěžovatele vyhověl a uplatňovaný nárok mu přiznal. 4. Ministerstvo spravedlnosti se odvolalo. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu stěžovatele zamítl. Usnesení okresního soudu o postoupení věci do kázeňského řízení podle něj nerušilo účinky zahájení trestního stíhání. Řízení se nadále vedlo, byť jen jako přestupkové. Usnesení o postoupení věci zachovává kontinuitu stíhání osoby pro její protiprávní jednání. Stěžovatel se přitom protiprávního jednání dopustil, což je pro posouzení jeho nároku podstatné i podle judikatury Nejvyššího soudu. Na věc proto analogicky dopadá výluka podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. Námitku stěžovatele, že by mu nevznikly náklady obhajoby, pokud by byl rovnou stíhán kázeňsky, městský soud odmítl jako spekulativní. Roli podle městského soudu nehrála ani skutečnost, že skutek, pro který byl ve výsledku shledán kázeňský vinným, se neshodoval s vymezením skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě. 5. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek městského soudu, který podle něj vyložil podústavní právo v rozporu s obecnými principy jeho interpretace a aplikace plynoucími z judikatury Ústavního soudu. Pro danou věc je v tomto kontextu stěžejní, zda je usnesení trestního soudu o postoupení věci rozhodnutím o ukončení trestního stíhání za trestný čin a zda toto rozhodnutí zakládá nárok stěžovatele na náhradu škody za nezákonně vedené trestní řízení. Již ze samotné dikce § 222 odst. 2 trestního řádu je zřejmé, že soud v trestním řízení může postoupit věc pouze v případě, že "shledá, že nejde o trestný čin". Rozhodnutí o postoupení věci je proto rozhodnutím, kterým se trestní stíhání pro skutek popsaný v obžalobě končí, neboť se nejedná o trestný čin, za který by soud po vyslovení viny stěžovatele mohl uložit trest. Postoupení věci jinému orgánu není pokračováním trestního řízení. Usnesení o postoupení věci proto zakládá právo stěžovatele na náhradu škody, která stěžovateli vznikla vynaložením finančních prostředků na obhajobu. Policista musí být trestně bezúhonný. Pokud by byl stěžovatel od počátku stíhán pouze za kázeňské provinění, pak by zcela jistě nevynakládal náklady na svou obhajobu. Toto řízení by jej existenčně neohrožovalo. Výklad zákona o odpovědnosti státu přijatý městským soudem porušuje právo stěžovatele na ochranu před neústavním zásahem orgánu soudní moci do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 6. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že práva stěžovatele zaručená Listinou neporušil. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces v tom, že městský soud po právní stránce jinak posoudil skutkový stav zjištěný obvodním soudem. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč změnil rozsudek obvodního soudu, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17. 9. 2012). Stěžovatelova práva podle čl. 39 a 40 Listiny pak městský soud nemohl porušit vůbec, protože se nijak nezabýval tím, zda stěžovatel spáchal trestný čin. Z těchto důvodů považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. 7. Ministerstvo spravedlnosti se jako vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. II. Právní posouzení 8. Ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 9. Ústavní soud připomíná, že ho neváže ústavněprávní kvalifikace, kterou věci přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se navrhovatel či strany nedovolávají. Ústavní stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.), bod 54]. 10. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že mu vznikla škoda v podobě nákladů obhajoby v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání. Zdůrazňuje, že postoupení věci k