II.ÚS 1933/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1933/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/24, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 5 T 162 2008-21420, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016. č. j. 8 To 165/2016-21453, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 1 Listiny (tedy správně práva na zákonného soudce), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Prvým ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2015, č. j. 5 T 162/2008-21420, byl dle ustanovení § 283 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel v řádné lhůtě stížnost, kterou zamítl Krajský soud v Brně jako soud stížnostní v neveřejném zasedání druhým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 4. 2016, č. j. 8 To 165/2016-21453. 3. Návrh na povolení obnovy řízení se týkal trestního řízení, vedeného proti stěžovateli pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel byl v tomto trestním řízení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 5 T 162/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 8 To 130/2009, uznán vinným účastenstvím na trestném činu podvodu dle ustanovení § 247 odst. 1, 3 písm. a), b), ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění tehdy platném a účinném, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let, za současného uložení povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu, a rovněž k peněžitému trestu ve výši 250.000,- Kč. Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel se dopustil skutku, který spočíval v tom, že stěžovatel měl po předchozí domluvě s hlavním pachatelem krádeže V. P. jím odcizené osobní motorové vozidlo tovární značky Audi A6 přihlásit na odboru dopravy Městského úřadu Jaroměř pod falešným průkazem totožnosti, znějícím na jméno Jiřího Petrovského (jehož jménem se měl stěžovatel na žádosti o schválení technické způsobilosti vozidla i podepsat), na Městském úřadu Jaroměř, a následně měl zajistit přeražení VIN čísla a předmětné vozidlo prodat Michalu Zubčekovi. Na tomto prodeji participoval Petr Jassa, podřízený Michala Zubčeka, který měl možnost koupě zprostředkovat. 4. Stěžovatel následně podal u Městského soudu v Brně návrh na obnovu řízení dle ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, v němž navrhl výslech svědka Andreie Sevciuce (dříve Andreie Prenca) a k němuž přiložil čestné prohlášení Petra Jassy, v němž tento uvedl a stvrdil vlastnoručním podpisem, že při zprostředkování prodeje předmětného vozidla jednal vždy toliko se synem stěžovatele (T. M. mladším), nikoliv se stěžovatelem. Městský soud v Brně nařídil k projednání návrhu na obnovu řízení veřejné zasedání, k němuž předvolal jak svědka Sevciuce, tak svědka Jassu, přičemž svědek Sevciuc využil svého práva nevypovídat a svědek Jassa uvedl, že čestné prohlášení, které mu předložil stěžovatel, podepsal. Jelikož tento svědek vypovídal již v rámci přípravného řízení, v němž uvedl, že při zprostředkování prodeje vozidla jednal se stěžovatelem, nikoliv s jeho synem, soud mu jeho předchozí výpověď předestřel a dotázal se jej na vysvětlení rozporu. K tomu svědek Jassa uvedl, že již neví, jak vypovídal v přípravném řízení, svou původní výpověď ovšem nepopřel. Městský soud v Brně proto nové výpovědi svědka Jassy neuvěřil, uzavřel, že podmínky obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu nejsou splněny, a proto návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítl prvým napadeným usnesením dle ustanovení § 283 písm. d) trestního řádu. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel v zachované lhůtě stížnost, kterou však Krajský soud v Brně jakožto soud stížnostní druhým napadeným usnesením zamítl a ztotožnil se s argumentací soudu prvého stupně. III. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce. Stěžovatel napadá jednak způsob, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho návrhem na obnovu řízení, jednak složení senátu, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o jeho stížnosti proti prvému napadenému usnesení. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby obě napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň s tím stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Konkrétně stěžovatel rozvedl svou argumentaci následovně: 6. Obecné soudy dostatečně při hodnocení čestného prohlášení svědka Jassy nepřihlédly k významu tohoto důkazu, zejména k tomu, že svědek Jassa toto prohlášení vlastnoručně podepsal, přičemž jeho podpis byl úředně ověřen, správnost obsahu tohoto čestného prohlášení potvrdil při veřejném zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení v procesním postavení svědka po řádném poučení, a poté, co obsah jeho čestného prohlášení Městský soud v Brně vyhodnotil jako nepravdivé, učinil nové čestné prohlášení stejného obsahu, které rovněž opatřil svým úředně ověřeným podpisem. 7. Krajský soud v Brně se ve druhém napadeném rozhodnutí nijak nezabýval tímto novým opakovaným čestným prohlášením svědka Jassy, které ke stížnosti proti prvému napadenému rozhodnutí bylo přiloženo. 8. Obecné soudy se nijak nevypořádaly se skutečností, že předmětné vozidlo měl stěžovatel přihlásit již dne 19. 4. 2006, přičemž ke krádeži vozidla mělo dojít až dne 9. 5. 2006, a tedy přihlášení odcizeného vozidla se tak v logice obecných soudů muselo udát ještě předtím, než toto vozidlo bylo vůbec odcizeno. Jako důkaz stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil žádost o schválení technické způsobilosti ze dne 19. 4. 2006 a jí korespondující rozhodnutí Městského úřadu Jaroměř, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 19. 4. 2006. 9. Stěžovatel má pochybnost, zda nebylo dotčeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, a to kvůli nejasnostem a nepřesnostem, které vzbuzuje systém přidělování přísedících u Krajského soudu v Brně, tedy soudu, který vydal druhé ústavní stížností napadené rozhodnutí. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 11. Ústavní stížnost se týkala potenciálního porušení práva na spravedlivý proces v řízení o obnově řízení dle ustanovení § 277 a násl. trestního řádu. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil již v minulosti, přičemž pro nyní projednávanou věc jsou relevantní tyto jeho závěry: 12. Jak vyplývá z ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, předmětem řízení o návrhu na povo