II.ÚS 1967/21

Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 89 832 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce konkursního řízení. Do něj stěžovatelka přihlásila svou pohledávku v roce 2002 a v době rozhodování obecných soudů o žalobě stěžovatelky nebylo konkursní řízení skončeno.

Obvodní soud pro Prahu 2 přiznal stěžovatelce přiměřené zadostiučinění ve výši 13 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku její žalobu zamítl. Podle obvodního soudu je délka neskončeného konkurzního řízení, která ve vztahu ke stěžovatelce přesahuje 18 let, nepřiměřená, přičemž shledáno bylo i pochybení v dozorové činnosti konkursního soudu. Stěžovatelce navíc bylo v době rozhodování 80 let, a tudíž jí dle obvodního soudu hrozí ztráta možnosti domoci se zadostiučinění později. Jelikož lze očekávat, že pohledávka stěžovatelky v konkurzním řízení bude uspokojena přibližně do částky 13 500 Kč, a protože by zadostiučinění přiznané stěžovatelce před ukončením konkursního řízení nemělo uvedenou částku přesahovat, bylo žalobě vyhověno do částky 13 000 Kč s tím, že jde k danému okamžiku o nejvyšší možné zadostiučinění a "zbývající částku" lze požadovat teprve po skončení konkursního řízení. Žalovaná Česká republika se odvolala proti vyhovujícímu výroku.

Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu a žalobu zamítl i ohledně částky 13 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 ze dne 20. 4. 2011, usnesení sp. zn. 30 Cdo 3729/2013 ze dne 26. 8. 2014 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 2700/2018 ze dne 19. 9. 2018, z nichž podle něj plyne, že vzhledem ke složitosti insolvenčního (konkursního) řízení, jako specifickým fázím a procesním formám nemůže být před skončením tohoto řízení zjevné, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Až po skončení konkursního řízení bude postaveno na jisto, v jaké míře stěžovatelka dosáhla uspokojení své pohledávky, což je určující pro posouzení významu daného řízení pro ni, obvodní soud mohl v tomto ohledu vycházet pouze z domněnek. Žaloba stěžovatelky je proto dle městského soudu předčasná a věk ani zdravotní stav stěžovatelky na tomto závěru nemohou nic změnit.

Podle stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody (újmy) způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny a rovněž čl. 4 Ústavy České republiky. Stěžovatelka namítá, že se městský soud neřídil rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1455/2009 (citovaným v předchozím bodě). V něm dle stěžovatelky Nejvyšší soud "v souvislosti s řízením konkurzním uzavřel, že je-li naprosto zjevné, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nelze již dosavadní délku posuzovaného řízení považovat za přiměřenou, je možné domáhat se kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení i v případě, že dané řízení dosud neskončilo [...]. Uplatnění nároku v průběhu posuzovaného řízení bude důvodné zejména u účastníka řízení pokročilého věku, u něhož by hrozila ztráta možnosti domoci se náhrady později, nebo u účastníka řízení, kterému v probíhajícím řízení již závažná nemajetková újma vznikla". Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na její věk přesahující 80 let a zdravotní stav po ní nelze spravedlivě požadovat, aby vyčkávala konce konkursního řízení. Souladným s čl. 36 odst. 3 Listiny je pouze takové rozhodnutí, které osobám vyššího věku či se závažnými zdravotními problémy umožňuje domoci se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení alespoň v základní míře i před skončením konkurzního řízení, jinak se toto základní právo stává iluzorním.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Při posuzování namítaných pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši obvykle nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své zpravidla nevýznamné faktické dopady na osobu stěžovatele, respektive jeho majetkové poměry. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako je zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo pokud jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Takový přístup Ústavního soudu přitom nelze chápat jako odepření spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti daných sporů do výkladu základních práv. Ústavní soud aplikuje uvedený přístup i ve věcech, které se týkají nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (viz z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1453/20 ze dne 2. 6. 2020; usnesení sp. zn. I. ÚS 1704/20 ze dne 7. 7. 2020; nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 557/21 ze dne 23. 3. 2021).

V posuzovaném případě ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení 13 000 Kč s příslušenstvím. Tuto částku je nutno označit za bagatelní, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádnou argumentaci, na jejímž základě by bylo možno ústavněprávní relevanci věci - navzdory částce, které byla předmětem řízení před městským soudem - dovodit. Již z těchto důvodů je třeba ústavní stížnost pokládat za návrh zjevně neopodstatněný.

Nad rámec toho je vhodné uvést, že stěžovatelka městskému soudu především vytýká, že nenásledoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1455/2009. Městský soud se ovšem v napadeném rozhodnutí tomuto rozsudku výslovně věnuje. Naopak stěžovatelkou citovaná pasáž z tohoto rozsudku je vytržena z kontextu, neboť nebyla vyslovena v souvislosti s konkursním řízením, jak tvrdí stěžovatelka, ale ve vztahu k vykonávacímu řízení. Stěžovatelka tudíž nepředložila Ústavnímu soudu námitky, které by svědčily o nesprávnosti judikatury Nejvyššího soudu, o níž se napadené rozhodnutí městského soudu opírá.

Ústavní soud shrnuje, že vzhledem k částce, která byla předmětem sporu před městským soudem, posuzovaná věc nevykročila z hranic bagatelnosti. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.