II.ÚS 1969/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1969/10 ze dne 27. 12. 2011 N 219/63 SbNU 515 Soudní přezkum vnitrostranických rozhodnutí orgánů politických stran   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 27. prosince 2011 sp. zn. II. ÚS 1969/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ing. J. V. a b) P. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010 č. j. 28 Cdo 3373/2009-112 zamítajícímu dovolání žalobců (mezi nimiž byli stěžovatelé), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 29 Co 453/2008-86 potvrzujícímu výrok I rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 18 C 173/2007-46, jímž bylo zastaveno řízení ohledně části žaloby, jíž se skupina členů ODS domáhala určení, že usnesení oblastního sněmu ODS Praha 5 ze dne 23. 5. 2007 je neplatné, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Občanské demokratické strany jako vedlejšího účastníka řízení. I. Postupem popírajícím ústavní příkaz obsažený v čl. 5 Ústavy ČR ve spojení s čl. 22 Listiny základních práv a svobod a nerespektujícím čl. 4 Ústavy ČR bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010 č. j. 28 Cdo 3373/2009-112, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2009 č. j. 29 Co 453/2008-86 a výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2008 č. j. 18 C 173/2007-46 porušeno základní právo stěžovatelů sdružovat se v politických stranách, garantované čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 7. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a splňující další náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelé domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měli za to, že jimi byly porušeny jejich základní práva a svobody garantované čl. 20, 21 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž jimi měl být porušen čl. 5 Ústavy. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně namítali, že obecné soudy rozsah dopadu zákonné určovací žaloby podle § 16a zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o politických stranách") vyložily v maximálně možné restriktivní variantě, jež vedla k popření možnosti rozhodnout spor věcně, když aplikovaly zápůrčí zákonnou klauzuli, která zakazuje státu zasahovat do činnosti politických stran jinak než zákonem stanoveným způsobem (princip nezasahování). Takový výklad práva, který předpokládá, že činnost orgánů politických stran se vymyká soudnímu posouzení otázek zákonnosti, je dle stěžovatelů nesprávný a protiústavní. 3. Věcnou nesprávnost shledávali stěžovatelé v rovině obvyklého výkladu práva, kdy (s odhlédnutím od norem práva ústavního) v případě aplikace zákonné žaloby podle § 16a zákona o politických stranách je zapotřebí vykládat založení pravomoci soudu tak, že se vztahuje i na všechny orgány strany, které jednají navenek v rámci vlastní úvahy neomezeně v rozsahu vymezeném stanovami strany. K otázce obecné určovací žaloby pak stěžovatelé poukázali na účel soudní soustavy chránit subjektivní práva v situaci, kdy již jiná cesta nápravy není možná, a je tedy dán naléhavý právní zájem. 4. Obecnými soudy zastávaný výklad je dle stěžovatelů především protiústavní, a to hned z několika důvodů: a) Soudní přezkum zákonnosti činnosti politických stran je nezbytný k tomu, aby byla naplněna práva vymezená v čl. 20 Listiny ve spojení s čl. 5 Ústavy a v čl. 22 Listiny. Stěžovatelé jsou toho názoru, že právo sdružovat se v politických stranách jako subjektivní právo ve smyslu čl. 22 odst. 2 (správně čl. 20 odst. 2 Listiny - pozn.) je nezbytným funkčním předpokladem pro účast na rozhodování o veřejných věcech (čl. 1 a 2 Ústavy a čl. 21 odst. 1 Listiny). Proto ústavní pořádek požaduje, aby politické strany byly demokratické i vnitřně (čl. 5 Ústavy) a zavazuje každého vykládat právo tak, aby svobodná soutěž politických sil v demokratické společnosti byla zaručena, chráněna a popřípadě vynucena (čl. 22 Listiny). Zjednodušeně řečeno, vytváří záruku dodržení pravidel demokratičnosti i v rámci procesů uvnitř politických stran, přičemž tento požadavek je naplněním subjektivních politických práv garantovaných zejména čl. 20 a 21 Listiny. Není tedy důvod mu nepřiznat soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy. Ústavně konformní výklad vymezení pravomoci soudů tak nemůže vyloučit jurisdikci soudů nad zákonností rozhodnutí v rámci politických stran. b) Argumentace Nejvyššího soudu ohledně funkce politických stran jako nástroje k dosažení politické moci, resp. smíšené povahy politických stran dle stěžovatelů rovněž neobstojí pro závěr o vynětí z jurisdikce soudů. Soudní přezkum je nezbytný k plnění obvyklých funkcí politických stran v demokratickém právním státě ve smyslu čl. 1 Ústavy, které mají procedurální povahu, a pro jejich výkon je tak nezbytné, aby se držely předem stanovených pravidel, která by byla pro jejich aktéry předvídatelná a pro případ jejich porušení i vynutitelná. Stejně tak spor mezi politickou stranou, která je soukromoprávní korporací, na straně jedné a fyzickou osobou (členem politické strany) jako osobou soukromého práva na straně druhé je dle názoru stěžovatelů plně způsobilý být zařazen do kategorie sporů, které lze podřadit pod ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. Soukromoprávní povaha vztahu mezi členem politické strany a stranou jako takovou je dána především dobrovolností a vzájemnou nepodřízeností. Jde o vztah typicky horizontální, a nikoliv vertikální; strana neuplatňuje vůči svému členu moc, ale svou legitimitu čerpá z jeho vůle. K realizaci subjektivních politických práv v primárně vertikálních vztazích pak slouží vztahy odvozené a dané politickým zastoupením, delegací moci apod., tato skutečnost ovšem nijak nemění soukromoprávní charakter vztahu mezi politickou stranou a jejím členem. c) Soudní rozhodnutí o zákonnosti není zásahem státu do činnosti politických stran. Stěžovatelé rovněž nesouhlasili s argumentací obecných soudů, že meritorní rozhodnutí sporu by bylo zásahem do činnosti politické strany, a tedy v rozporu s principem oddělení politických stran od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny). Jsou naopak toho názoru, že tento princip není na jejich případ uplatnitelný, neboť zásahem orgánu státu do činnosti strany je zapotřebí rozumět konstituování vůle státu nebo jeho orgánu zasáhnout do činnosti strany a prosazení této vůle, aby se stala vůlí strany. Stěžovatelé se ale domáhali určovacího výroku ve vztahu k jedné právní skutečnosti. Stát (obecné soudy) zde tedy nevytváří ani nenahrazuje konkrétní rozhodnutí či vůli politické strany, ale pouze posuzuje zákonnost jejího postupu. d) Judikatura soudů včetně Ústavního soudu v oblasti spolkového práva, které se od úpravy politických stran principiálně neliší, došla k opačnému závěru než obecné soudy v posuzovaném případě. V této množině argumentů stěžovatelé především vycházeli z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 28 Cdo 2865/2006 či sp. zn. 28 Cdo 3894/2009) a Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2542/07 (viz níže)] k otázce soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů občanských sdružení (spolků) jdoucích i nad rámec žaloby předvídané ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé upozornili i na skutečnost, že jak nalézací, tak i odvolací soud při řešení jejich sporu odkazovaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2948/2006-89, které ovšem bylo zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2542/07. 5. S ohledem na výše předestřenou argumentaci proto stěžovatelé uzavřeli, že postupem obecných soudů, které uplatněný žalobní nárok věcně a řádným způsobem nepřezkoumaly, jim byl odepřen přístup ke spravedlnosti, a došlo tak k porušení jejich práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obecné soudy rovněž zasáhly do jejich svobody politického sdružování ve smyslu čl. 20 Listiny ve spojení s čl. 5 Ústavy a čl. 11 Úmluvy, protože odepřením záruk zákonnosti nebo věcným vyvrácením takto uplatněného nároku upřely stěžovatelům možnost se regulérním způsobem účastnit sdružování v politické straně, v níž byli řádnými členy. V neposlední řadě obecné soudy porušily jejich právo podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 Listiny, protože