II.ÚS 1990/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 N 59/81 SbNU 47 Chybná interpretace obsahu dovolání Nejvyšším soudem vedoucí k jeho odmítnutí pro nepřípustnost   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 5. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 1990/15 ve věci ústavní stížnosti 1. JUDr. Tomáše Hlaváčka a 2. JUDr. Zdeňka Krampery, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Nevyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 č. j. 23 Cdo 4351/2014-252, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Josefa Petýrka, zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015 č. j. 23 Cdo 4351/2014-252 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se nyní projednávanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud odmítl jimi podané dovolání pro nepřípustnost, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud zejména následující skutečnosti. 3. Vedlejší účastník se žalobou domáhal na stěžovatelích zaplacení částky 864 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená pohledávka, kterou vedlejší účastník získal jako postupník od postupitelky JUDr. Ivety Krůtové (dále jen "postupitelka"), vznikla tak, že stěžovatelé (žalovaní), kteří byli společníky sdružení pod názvem Rychetský, Hlaváček, Krampera & Partneři advokátní kancelář (nyní AK RHK, s. r. o.), uzavřeli s postupitelkou dohodu o vztazích s přidruženým advokátem (dále též jen "dohoda"), podle které se postupitelka zavázala poskytovat právní služby podle pokynu a v rozsahu určeném společníky za měsíční odměnu dle čl. VIII ve fixní výši 120 000 Kč bez DPH, s DPH 144 000 Kč (tato odměna jí měla být vyplacena i za předpokladu, že ji žalovaní nebudou schopni plně vytížit požadavky na poskytování právních služeb). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé postupitelce neuhradili faktury za měsíce březen až květen 2010, tak v květnu 2010 postupitelka dohodu vypověděla (stěžovatelé výpověď převzali dne 25. 5. 2010) podle čl. XI. 3 dohody s tříměsíční výpovědní lhůtou, takže požadovala odměnu za celkem šest měsíců (březen až srpen). Dne 21. 6. 2010 bylo postupitelce doručeno odstoupení od dohody ze strany stěžovatelů, přičemž až v tomto dokumentu stěžovatelé vyjádřili nespokojenost s prací postupitelky. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2013 č. j. 25 Cm 2/2012-176 podané žalobě částečně vyhověl, a to co do odměny za měsíce březen, duben a květen 2010. Dospěl totiž k závěru, že postupitelka má právo na odměnu za práci nejméně do data doručení odstoupení od smlouvy ze strany stěžovatelů, tedy do 21. 6. 2010. Soud současně uvedl, že tento nárok není v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku dle ustanovení § 265 obchodního zákoníku, neboť v té době postupitelka minimálně předávala podklady pro stěžovatele, kdy navíc bylo na nich samotných včas zjistit nyní postupitelce vytýkaná pochybení, reagovat na ně a ukončit dohodu dříve než v červnu 2010 (za měsíc březen 2010 nadto byla postupitelce platba přislíbena). 5. K odvolání stěžovatelů i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2014 č. j. 3 Cmo 225/2013-223 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud měl ve shodě s městským soudem za to, že postupitelce náležela odměna podle dohody i za měsíce březen, duben a květen 2010. Zdůraznil, že za měsíce duben a květen lze mít za to, že v této době postupitelka alespoň nějakou činnost pro stěžovatele vykonávala, a to až do okamžiku, kdy podala výpověď uzavřené dohody. Tím dala jednoznačně najevo, že ve smluvním vztahu se žalovanými nadále pokračovat nehodlá, a bylo na nich, aby takto vzniklou situaci řešili, což však neudělali až do dne 14. 6. 2010, kdy od dotčené dohody odstoupili a rovněž tak dali najevo, že mají v úmyslu smluvní vztah ukončit. Se soudem prvního stupně pak odvolací soud souhlasil i v tom, že za měsíce červen, červenec a srpen 2010 postupitelce odměna nenáležela, neboť v této době již prokazatelnou činnost pro stěžovatele nevykonávala, a domáhala-li se takové odměny, jedná se o výkon práva, který nepožívá právní ochrany a je v rozporu s pravidly poctivého obchodního styku. 6. V následném dovolání stěžovatelé nejprve uvedli, že skutkový stav mají za dostatečně objasněný a prokázaný s tím, že za důvod dovolání považují nesprávné právní posouzení věci. Podstatu vadného právního názoru spatřovali v řešení hmotněprávní otázky, zda s přihlédnutím k ustanovení § 325 obchodního zákoníku vzniká nárok na odměnu, pokud ten, kdo má za tuto odměnu poskytovat službu, tuto službu neposkytuje či ji poskytuje nekvalitně tak, že příjemce více poškozuje, než mu prospívá. Konkrétně rozporovali, že soudy vyšly z toho, že absence průběžné kontroly smluvní strany a pozdní identifikace obtížné spolupráce a včasné neřešení problému spočívajícího v tom, že právní předchůdkyně žalobce neplnila své závazky, zakládají nárok strany neplnící své závazky na odměnu. Rovněž tak namítali, že soudy nijak nezohlednily, že se jedná o vztah mezi advokáty, na který se musí aplikovat odvětvové zvyklosti jako pramen práva. 7. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, přičemž uvedl, že namítají-li dovolatelé, že odvolací soud posoudil otázku nároku žalobce (resp. předchůdkyně žalobce) na odměnu dle platně uzavřené dohody o vztazích s přidruženým advokátem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak tuto předkládanou otázku zakládají na předpokladu, že předchůdkyně žalobce v době do konce května roku 2010 své závazky (poskytovat právní služby) z předmětné dohody neplnila. Dovolatelé tak oproti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů předkládají vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci a vyvozují z něj své vlastní právní závěry, ačkoliv ke skutkovým námitkám žalovaných nelze v dovolacím řízení přihlížet. Přípustnost dovolání pak dle Nejvyššího soudu nezaložila ani otázka odvětvových specifik advokacie a jejich dopadu na zvýšení vzájemné odpovědnosti jednotlivých smluvních aktérů dotčených vztahů, stejně jako otázka důrazu na ochranu důvěry v tomto odvětví, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé především namítají, že dovolací soud zásadním a v podstatě zcela svévolným způsobem překročil hranice, které mu při jeho jinak velmi výsostném postavení zákonodárce benevolentně vymezil pro posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatelé v tomto ohledu především vytýkají, že účastník řízení odmítl jejich dovolání s poukazem na údajnou polemiku se skutkovým stavem, kterou ovšem ani náznakem nevedli. Odůvodnění dovolacího soudu je tak v absolutním rozporu s podkladem (spisem) a s návrhem, o kterém měl soud rozhodnout. Stěžovatelé zdůrazňují, že v situaci, kdy soud odmítá o věci rozhodnout pro nepřípustnost, je nezbytné, aby rozhodnutí bylo zvlášť přesvědčivé a nepochybně splňovalo zákonný důvod, pro který může nejvyšší soudní instance věc nesoudit věcně. Zde také připomínají, že i velmi specifické a výsostné postavení dovolacího soudu má své hranice a jeví se jako obtížně přijatelné, když důvod odmítnutí se zcela míjí s obsahem uplatněného opravného prostředku, a to způsobem, který je obtížné hodnotit konvenčním popisným jazykem práva. III. Vyjádření účastníků řízení 9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení a vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelů. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření předně uvedl, že argumenty uváděné stěžovateli jsou liché a míjejí se s rozhodnutími soudů všech tří stupňů, když je naopak skutečností, že v rámci dovolání stěžovatelé uváděli skutková zjištění, která však rozhodnutím soudů neodpovídala. Všemi otázkami, které jsou otázkami skutkovými, se přitom soudy prvního i druhého stupně zabývaly a nedospěly k jednoznačnému závěru, jak to činí stěžovatelé, že právní předchůdkyně vedlejšího účastníka dohodu se stěžovateli řádně neplnila. Pokud tedy stěžovatelé (tehdy dovolatelé) namítali mylné právní posouzení vycházející z toho, že žádné práce v podstatě (řádně) vykonány nebyly, jedná se