Ústavní soud II.ÚS 2055/24 – Ústní jednání

Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 75 Co 101/2024-304 ze dne 29. 4. 2024 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci č.j. 12 C 235/2022-287 ze dne 15. 1. 2024. Oběma rozhodnutími soudů nebylo přiznáno stěžovatelce jako advokátce šest úkonů právní služby a za právní zastupování žalobkyně jí bylo přiznáno místo požadovaných 38 000 Kč jen 22 250 Kč. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci i Okresni soud v Olomouci podle názoru stěžovatelky "formalisticky zamítly poskytnuté právní služby jako neúčelné či nadbytečné v rozporu s právní úpravou advokátniho tarifu".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. V projednávané věci jde navíc a zejména o tak zvanou bagatelní věc, když předmětem sporu je částka 15 750 Kč.

Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena pro její zjevnou neopodstatněnost; výjimku tvoří zcela extrémní rozhodnutí, což neplatí pro projednávaný případ. Co se týče těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by neúčelně zaměstnávalo Ústavní soud na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.