II.ÚS 2062/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2062/14 ze dne 25. 10. 2016 N 198/83 SbNU 185 Vznesení námitky promlčení státem; rozpor s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 25. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Tomáše Petříka a 2. JUDr. Slavomíra Řeháka, obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem Na Hřebenech II 1718/8, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu škody, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3622/2013-121, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 11. 2012 č. j. 16 C 8/2012-70, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2013 č. j. 54 Co 100/2013-98 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 22 Cdo 3622/2013-121 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Současně stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na ochranu majetku dle článku čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelé uvádějí, že se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 domáhali, aby jim vedlejší účastnice zaplatila částku 12 183 276,64 Kč z titulu náhrady škody jim vzniklé v důsledku protiústavní regulace nájemného. Jejich žaloba však byla zamítnuta v důsledku vedlejší účastnicí uplatněné (a posléze obecnými soudy všech tří stupňů akceptované) námitky promlčení. 3. Právě proti tomuto postupu obecných soudů nyní stěžovatelé brojí. Obecné soudy se prý totiž při rozhodování o akceptaci námitky promlčení odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Stěžovatelé zejména vytýkají, že obecné soudy příliš zužujícím a účelovým způsobem interpretovaly pojem "okolností, za nichž byla námitka uplatněna". Podle obecných soudů stěžovatelé totiž údajně žádné takové specifické okolnosti - které by právě odůvodňovaly závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy - netvrdili. 4. Stěžovatelé s tímto hodnocením nesouhlasí a poukazují na tvrzení, která v průběhu řízení před obecnými soudy předkládali. Podle těchto argumentů je - stručně řečeno - právě nepřehledný a matoucí přístup státu k otázce náhrady újmy způsobené regulací nájemného jednou z okolností, které činí uplatněnou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Česká republika (jako stát) totiž byla tím, kdo svým (ne)jednáním zapříčinil jak vznik žalovaného nároku, tak i dlouhodobou faktickou nemožnost jeho uplatnění u soudu. 5. Stěžovatelé přitom upozorňují, že přinejmenším v únoru 2006 ještě nebylo známo ani to, že stát nese odpovědnost za svou dlouhodobou protiústavní nečinnost při přijímání předpisů v oblasti regulace nájemného. Posléze přijímané nálezy Ústavního soudu navíc obecné soudy povýtce často nerespektovaly, kterážto situace v podstatě trvala až do přijetí stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). 6. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem obecných soudů, podle něhož měli dostatek času, aby své nároky uplatnili dříve (pročež měl být jejich postup rozporný se zásadou vigilantibus iura scripta sunt). Upozorňují totiž, že v roce 2006 zahájili celou řadu řízení, v nichž své nároky uplatnili (jednalo se např. o řízení vedená u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 207/2006, 19 C 201/2006, 14 C 203/2006 a další). Všechny jejich návrhy však byly soudem prvního stupně zamítnuty a soud odvolací ve všech případech postup okresního soudu aproboval. Stěžovatelé navíc upozorňují, že ačkoliv tato řízení byla zahájena až po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), nebyli stěžovatelé v duchu tohoto rozhodnutí poučeni o možnosti změny petitu, resp. o možnostech dalšího postupu při uplatňování svých práv. II. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelů 7. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že jím vydané rozhodnutí neřešilo celkovou správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, nýbrž zabývalo se jen podmínkami přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom neshledal zjevně nepřiměřeným závěr odvolacího soudu, že z judikatury Ústavního soudu bylo již od roku 2006 zřejmé, jaké nároky mohou stěžovatelé uplatnit (viz blíže str. 5 rozsudku odvolacího soudu); proto - v souladu s ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. - jen odkázal na to, že s touto otázkou se odvolací soud vypořádal. Skutečnost, že se snad v této době vyskytla i jiná rozhodnutí, která řešila věc způsobem stěžovatelům nepříznivým, nemůže založit podmínky pro neúčinnost námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy; věděli-li stěžovatelé, že podle řady rozhodnutí Ústavního soudu (viz opět str. 5 rozsudku odvolacího soudu) mohli svůj nárok úspěšně uplatnit, vylučuje to omluvu jejich pasivity s odkazem na dobré mravy. S ohledem na uvedené navrhl Nejvyšší soud, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. 8. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření uvedl, že námitka promlčení nároku může být v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy by šlo o výkon práva, který sice je formálně v souladu se zákonem, avšak ve vztahu ke druhému účastníkovi by se jednalo o zneužití tohoto subjektivního práva s úmyslem ho poškodit. Takový závěr je však možné učinit pouze na základě posouzení konkrétních okolností případu, přičemž je povinností účastníka řízení takové skutečnosti nejen tvrdit, ale i prokazovat. Soud dospěl k závěru, že stěžovatelé netvrdili ani neprokazovali, že by námitka pokračování promlčení nároku byla žalovanou uplatněna s úmyslem je poškodit. Rozpor s dobrými mravy prý totiž stěžovatelé nespatřovali v konkrétních okolnostech případu, ale v okolnostech, ze kterých vyvodili v řízení uplatněný nárok (tj. nečinnost státu). Za tohoto stavu však nemohl být argument stěžovatelů stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy akceptován. 9. Městský soud v Praze rekapituloval průběh řízení a plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Neshledal přitom relevantní důvody, aby své rozhodnutí či jeho odůvodnění ve vyjádření dále rozváděl, neboť je přesvědčen, že svým rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelů. 10. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti vyjádřila dne 8. 12. 2015 prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obecné soudy se podle ní námitkou promlčení pečlivě zabývaly a svůj věcně správný závěr, podle něhož vznesená námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy, řádně odůvodnily. I vedlejší účastnice proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. 11. Stěžovatelé v replice k těmto vyjádřením toliko uvedli, že nepřinášejí obsahově nic nového, pročež odkázali na odůvodnění ústavní stížnosti. III. Dosavadní průběh řízení 12. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 8/2012 konstatuje Ústavní soud zejména následující skutečnosti. 13. Žalobou podanou dne 31. 1. 2012 k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali náhrady za nucené omezení vlastnického práva za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 u blíže specifikovaných bytových jednotek, celkem ve výši 12 180 102,51 Kč, přičemž uplatněný nárok byl rozdílem mezi skutečně placeným nájemným v rozhodném období a nájemným, které bylo v místě a čase obvyklé. 14. Vedlejší účastnice v řízení před soudem prvního stupně namítla promlčení nároku. Námitku promlčení nároku stěžovatelé považovali za rozpornou s dobrými mravy, a to s odůvodněním, že to byla právě vedlejší účastnice, kdo svojí nečinností znemožnil žalobcům svobodně nakládat s majetkem a kdo od začátku nezákonný stav vytvořil a pak dlouhodobě neřešil. Dalším důvodem bylo ovlivnění rozhodovací praxe obecných soudů, které zpočátku žaloby pronajímatelů vůči nájemcům i státu zamítaly. Soud prvního stupně však argument