Ústavní soud II.ÚS 2082/20

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení bylo rozhodování obecných soudů o určení odměny a hotových výdajů likvidátora - stěžovatele. Krajský soud napadeným usnesením určil stěžovateli za výkon jeho činnosti v postavení likvidátora spolku Street club Hokejbal "v likvidaci" odměnu ve výši 3 000 Kč a schválil hotové výdaje ve výši 950 Kč. Nad rámec přiznané odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatel požadoval také přiznání náhrady hotových výdajů ve výši 2 178 Kč za inzerci v Obchodním věstníku; tento výdaj však soud s poukazem na § 9 odst. 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neshledal jako účelný. Vrchní soud napadeným usnesením k odvolání stěžovatele změnil usnesení krajského soudu tak, že určil stěžovateli odměnu ve výši 5 000 Kč; ve zbývající části týkající se výše přiznané náhrady hotových výdajů usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Navýšení odměny stěžovatele v postavení likvidátora spolku odůvodnil množstvím učiněných úkonů a povinností odpočtu DPH. Jako neúčelný však posoudil postup stěžovatele spočívající ve zveřejnění výzvy k přihlášení věřitelů v Obchodním rejstříku, a to až po více než roce od právní moci usnesení o zrušení spolku s likvidací, tj. v době, kdy již předtím měl dostatek času na zjištění stavu majetku spolku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti posouzení účelnosti vynaložených nákladů na zveřejnění výzvy k přihlášení věřitelů v Obchodním věstníku. Je přesvědčen, že v této věci nabyla otázka určení odměny a hotových výdajů ústavněprávní dimenze, neboť rozhodnutí obecných soudů je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Podle jeho názoru zákon nedává likvidátorovi jinou možnost, než údaje uvedené v § 198 odst. 2 občanského zákoníku zveřejnit, a to bez ohledu na majetnosti či nemajetnost právnické osoby.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí své přesvědčení, že v této věci nabyla otázka určení odměny a hotových výdajů ústavněprávní dimenze, neboť rozhodnutí obecných soudů má být "v extrémním rozporu s principy spravedlnosti", Ústavní soud tento jeho názor nesdílí. Jak ostatně opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, Ústavní soud zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se obecnými soudy nepřiznané náhrady nákladů řízení na zveřejnění výzvy k přihlášení věřitelů v Obchodním věstníku ve výši 2 178 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Obdobně se Ústavní soud k dané problematice vyjádřil též v usnesení sp. zn. I. ÚS 1630/19 ze dne 26. 11. 2019, přičemž neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů v nyní posuzovaném případě odchýlit.

Ústavní soud rovněž ověřil, že rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přičemž jejich závěr není neudržitelný. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.