II.ÚS 2083/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2083/10 ze dne 5. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ÚAMK a. s., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4 - Krč, IČ: 60192798, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-197 ze dne 31. 3. 2006, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 355/2006-209 ze dne 30. 6. 2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-211 ze dne 11. 9. 2006, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 79/2007-230 ze dne 27. 2. 2007, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 65 C 20/2007-37 ze dne 14. 12. 2007, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 43/2008-68 ze dne 25. 9. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 764/2009-94 ze dne 21. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, respektive rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 17 C 98/97-179 ze dne 15. 12. 2005. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") bylo pod sp. zn. 17 C 98/97 vedeno řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, nacházejících se v katastrálním území Praha - Břevnov, mezi Českou republikou - Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako žalobcem a stěžovatelkou jako žalovanou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce, Českého vysokého učení technického v Praze. Dne 15. 12. 2005 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek č. j. 17 C 98/97-179, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. Tento rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 17. 2. 2006, pročež konec lhůty pro odvolání připadl na den 6. 3. 2006. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolání uplatnila, a to dne 3. 3. 2006, kdy nalézacímu soudu zaslala faxové podání, které následně doplnila písemným vyhotovením daným k přepravě prostřednictvím kurýrní služby dne 6. 3. 2006. Jelikož kurýr toho dne zmeškal úřední hodiny podatelny soudu, vrátil zásilku zpět do prostor sídla právního zástupce stěžovatelky, kde již nikoho nezastihl, proto ji předal správci budovy. Následujícího dne, tj. 7. 3. 2006 byla zásilka obsahující stejnopis odvolání předána jiné kurýrní službě, která ji řádně doručila do podatelny soudu prvního stupně. K výzvě obvodního soudu, aby doložila včasné předání zásilky k přepravě, stěžovatelka z důvodu procesní opatrnosti požádala soud o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání dle ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř."). Napadeným usnesením č. j. 17 C 98/97-197 ze dne 31. 3. 2006 obvodní soud předmětný návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl, neshledávaje důvody uváděné stěžovatelkou omluvitelnými ve smyslu shora citovaného ustanovení. K odvolání stěžovatelky jeho rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze (dále též "městský soud") usnesením č. j. 18 Co 355/2006-209 ze dne 30. 6. 2006. Usnesením obvodního soudu č. j. 17 C 98/97-211 ze dne 11. 9. 2006 bylo pak pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatelky podané do meritorního rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 12. 2005. Nalézací soud měl za to, že lhůta 3 dnů pro doplnění faxového podání originálem odvolání (§ 42 odst. 3 o. s. ř.) nebyla zachována, neboť soud obdržel originál odvolání až dne 7. 3. 2006 od jiného přepravce, než kterému stěžovatelka dne 6. 3. 2006 předala zásilku k přepravě a soud k faxovému podání nemohl z uvedeného důvodu přihlédnout. Uzavřením smlouvy s novým přepravcem podle soudu došlo k zániku smlouvy o přepravě mezi stěžovatelkou a prvním přepravcem, a tím i možnosti doručení odvolání soudu v řádné lhůtě. Druhý kurýr totiž zásilku (odvolání) obdržel k přepravě dne 7. 3. 2006, tedy až po uplynutí odvolací lhůty. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání. Usnesením č. j. 18 Co 79/2007-230 ze dne 27. 2. 2007 městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku jako věcně správné. Odvolací soud se toliko neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že mezi orgány, které mají povinnost písemnost doručit ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř., se řadí messenger. Za dotčené orgány je třeba naopak pokládat jen držitele poštovní licence a dále pak ty orgány státu, které mají právními předpisy uloženo zajistit odeslání zásilky osob, které se sami o jejich odeslání postarat nemohou (např. správa věznice pro osoby ve výkonu trestu nebo vazbě apod.). Ve prospěch jiných subjektů podílejících se na přepravě, nelze podle městského soudu výhody (tj. zachování lhůty za předpokladu, že podání je posledního dne lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit) plynoucí z ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. rozšiřovat. V projednávané věci odevzdala stěžovatelka odvolání k přepravě dne 6. 3. 2006 firmě K. T., Expreskurýr, kterýžto podniká na základě živnostenského listu a za předmět podnikání má zprostředkovatelskou činnost v oblasti obchodu a služeb. Držitelem poštovní licence ve smyslu § 17 a násl. zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o poštovních službách"), není. Dle mínění soudu se tedy stěžovatelka příznivých účinků, jaké při počítání běhu lhůt zakládá ve prospěch účastníků sporu citované ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř., dovolávat nemohla. Podané odvolání proto odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem vyhodnotil jako opožděné, neboť originál odvolání byl soudu prvního stupně doručen až dne 7. 3. 2006, tj. po uplynutí třídenní lhůty pro doplnění faxového podání i po uplynutí lhůty odvolací. Stěžovatelka dále napadla dosud zmíněná rozhodnutí obecných soudů žalobou pro zmatečnost. Usnesením městského soudu č. j. 65 C 20/2007-37 ze dne 14. 12. 2007 byla však tato zamítnuta, ve vztahu k oběma usnesením obvodního soudu a usnesení městského soudu ze dne 30. 6. 2006 pro opožděnost, ve vztahu k usnesení městského soudu ze dne 27. 2. 2007 pro nepřípustnost. Jak upozornil zmatečnostní soud, posledně napadené rozhodnutí městského soudu není rozhodnutím ve věci samé, není ani rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání či zastavení odvolacího řízení, nebylo tudíž proti němu možno uplatnit zmatečnostní důvody dle ustanovení § 229 odst. 3 a odst. 4 o. s. ř. K odvolání stěžovatelky rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 11 Cmo 43/2008-68 ze dne 25. 9. 2008. Nejvyšší soud následně odmítl i dovolání stěžovatelky, a to usnesením č. j. 21 Cdo 764/2009-94 ze dne 21. 4. 2010. Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud s tím, že k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces mělo dojít v důsledku chybného posouzení otázky včasnosti podání meritorního odvolání a otázky omluvitelnosti důvodu případného zmeškání lhůty k podání meritorního odvolání ze strany obecných soudů, a konečně v důsledku pochybení odvolacího soudu, který nenařídil jednání, ačkoliv příslušný procesní předpis uvedený postup neumožňuje. Stěžovatelka, s odvoláním na zákon o poštovních službách a další soukromoprávní předpisy upravující režim přepravní smlouvy, trvala na tom, že přepravní smlouva uzavřená mezi ní a přepravcem dne 6. 3. 2006 byla uzavřena platně a nebyla nikdy ukončena, a to ani vrácením zásilky do sídla právního zástupce stěžovatelky. Skutečnost, že bylo podání svěřeno jinému messengerovi o den později, dne 7. 3. 2006, podle ní neznamená, že by tím předchozí smlouva zanikla. Stejně tak účastníkům řízení nic nebrání v tom, aby totéž podání zaslali soudu několikrát. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s názorem městského soudu, podle něhož messenger není orgánem, který má povinnost doručit písemnost ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. Tento názor byl podle ní přijat bez opory v textu o. s. ř. či zákona o poštovních službách. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o poštovních službách ukládá v rámci úpravy poštovní smlouvy povinnost podání doručit držiteli poštovní licence, citované ustanovení podle stěžovatelky ovšem dopadá na všechny provozovatele poštovních služeb, tedy nejen na držitele poštovní licence, ale i na subjekty, které poštovní služby poskytují pouze na základě živnostenského oprávnění v rámci výjimky dle § 18 odst. 3 zákona o poštovních službách. Žádného rozdíl