II.ÚS 2108/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2108/19 ze dne 3. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. D., právně zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 č. j. 6 Tdo 225/2019-190, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 11. 10. 2018 č. j. 14 To 232/2018-168 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10. 4. 2018 č. j. 2 T 114/2016-147, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Dne 27. 6. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, (dále jen "krajský soud"), a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud soud"), neboť je přesvědčen, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1 - obsahově spíše podle čl. 39 - Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, neboť - stručně řečeno - ve dnech 17. 10. 2013 a 4. 11. 2019 si měl půjčit od poškozeného finanční prostředky v celkové výši 66 500 Kč, přičemž poškozenému zamlčel svou značně nepříznivou finanční situaci a skutečnost, že je v insolvenčním řízení, pročež stěžovatel nebyl s to vrátit poškozenému vypůjčené finanční prostředky. Okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem shledal stěžovatele vinným z přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, pročež jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let, dále zrušil výrok o trestu trestního příkazu okresního soudu č. j. 2 T 92/2015-142 a všechna rozhodnutí na něj navazující (pozn. - tímto trestním příkazem byl stěžovatel shledán vinným z přečinu podvodu a přečinu úvěrového podvodu, které byly spáchány vůči totožnému poškozenému) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 66 500 Kč. Stěžovatel podal odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej jako nedůvodné zamítl. Krajský soud ve veřejném jednání přezkoumal, zda prvostupňový soud neporušil procesní normy a principy spravedlivého procesu, zda zajistil všechny potřebné důkazy, zda je hodnotil řádným způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, zda bylo možné na základě provedených důkazů dospět k závěru o vině stěžovatele, zda lze výrok o trestu považovat za zákonný, spravedlivý a přiměřený a zda je věcně správný a zákonný i výrok o povinnosti stěžovatele nahradit poškozenému způsobenou škodu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele tak, že jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Zdůraznil, že stěžovatel uplatňuje obsahově shodné námitky jako v odvolacím řízení, avšak i navzdory tomu se s nimi - ať již v rámci přezkumu důvodnosti dovolání, nebo nad rámec tohoto přezkumu jako obiter dictum - podrobně a obsáhle vypořádal. Nejvyšší soud vyložil, za jakých podmínek lze uznat jednotlivce vinným ze spáchání trestného činu podvodu, zkoumal, jestli v průběhu dokazování a při hodnocení provedených důkazů nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele (mj. principu presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, zákazu libovůle, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a dalších principů spravedlivého procesu), a zvláštní pozornost věnoval otázce, zda § 140c insolvenčního zákona bránil s ohledem na specifické okolnosti případu rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, nevypořádaly se s jeho obhajobou, že poškozenému poskytl jako zástavu zlaté šperky (zejm. zlaté prsteny a řetězy), neprokázaly, že stěžovatel jednal s úmyslem uvést poškozeného v omyl a způsobit mu tím nikoli nepatrnou škodu (subjektivní stránka přečinu podvodu), a o náhradě škody rozhodly v adhezním řízení, ačkoli tomu bránil § 140c insolvenčního zákona. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy), pročež není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Není proto samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení, neboť pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněna základní práva nebo svobody stěžovatele, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda jej lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1633/18 ze dne 18. 9. 2018; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. 7. Úvodem Ústavní soud předesílá, že stížnostní námitky stěžovatele jsou obsahově zcela shodné s námitkami uplatněnými již v řízení před krajským a Nejvyšším soudem. Není tudíž nutné ani účelné, aby se k nim Ústavní soud jako již čtvrtý soudní orgán v řadě znovu detailně vyjadřoval a opakoval to, co již bylo několikrát řečeno. V podrobnostech proto lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. 8. K námitkám stěžovatele, které směrují do skutkové roviny věci, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy plyne zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle této zásady jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, § 23]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a § 125 trestního řádu a řádně, srozumitelně a logicky vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů - ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost - a takové hodnocení přehodnocovat. Ústavní soud konstatuje, že po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušné soudy se se celou věcí řádně zabývaly, objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem je hodnotily, proč některé z nich považovaly za nevěrohodné, rozporuplné nebo irelevantní pro posuzovanou věc (např. výpověď P. Ferencyho, R. Dunky a I. Dunkové) a které skutečnosti měly naopak za prokázané. Obecné soudy tyto důkazy hodnotily v jejich vzájemné souvislosti a své úvahy vyložily řádným, dostatečně podrobným, srozumitelným, logickým a vnitřně konzistentním způsobem. Relevantní pochybnosti nevznikly ani stran zákonnosti provedených důkazů, dodržení procesních práv