Ústavní soud II.ÚS 2128/25

Dne 22. 7. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky napadající v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud") a Okresního soudu v Chomutově ("okresní soud").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud napadeným rozsudkem omezil svéprávnost první vedlejší účastnice řízení (výrok I) a jmenoval její dceru, druhou vedlejší účastnici řízení, její opatrovnicí (výrok II).

K odvolání stěžovatelky i první vedlejší účastnice řízení ve věci rozhodoval krajský soud, který rovněž napadeným rozhodnutím (v důsledku zpětvzetí odvolání) zastavil odvolací řízení proti výroku I rozsudku okresního soudu (výrok I) a potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku II (výrok II). Krajský soud účastníky řízení poučil, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Stěžovatelka navrhuje zrušení obou rozhodnutí, přičemž namítá rozpor s čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Po obsáhlé rekapitulaci průběhu předchozího řízení stěžovatelka vznáší námitku zákonného soudce. Odkazuje na rozvrh práce a upozorňuje na "nesrovnalosti" v přidělování opatrovnických věcí u okresního soudu. Obecným soudům vytýká, že nezohlednily stanovisko posuzované osoby, nevypořádaly se s řadou nepravdivých tvrzení navrhovatelky, druhé vedlejší účastnice řízení, a nezhodnotily její konfliktní povahu. Krajskému soudu dále vytýká, že ji nesprávně poučil o opravném prostředku. Uvádí, že dle použitelných právních předpisů bylo v její věci možné podat dovolání.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Stěžovatelce je nutno dát za pravdu, že v řízení o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka je dovolání přípustné, resp. není ze zákona vyloučeno. Tomuto závěru odpovídá rovněž ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení č. j. 24 Cdo 2398/2024 ze dne 17. 9. 2024) i Ústavního soudu (srov. např. IV. ÚS 3486/24 ze dne 12. 3. 2025).

Nepodáním dovolání v nyní posuzované věci tedy došlo k nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nesprávné poučení o nepřípustnosti dovolání může mít za následek přípustnost ústavní stížnosti s tím, že materiálně by se Ústavní soud omezil pouze na přezkum důsledků chybného poučení. S ohledem na to, že v konkrétní věci je lhůta k podání dovolání v důsledku chybného poučení prodloužena na tři měsíce (§ 240 odst. 3 občanského soudního řádu) a je tedy ještě otevřena (srov. ústavní stížnost, s. 13, kde stěžovatelka uvádí, že jí bylo rozhodnutí krajského soudu doručeno dne 26. 5. 2025), Ústavní soud přistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro její předčasnost. To nepředstavuje omezení stěžovatelčina práva na přístup k soudu, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít možnost napadnout ústavní stížností i rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu.

Za daných okolností Ústavní soud stěžovatelku ani nevyzýval k odstranění vad podání (v podobě absence zastoupení advokátem), neboť by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit, ba právě naopak by to vedlo k prodloužení řízení o ústavní stížnosti a zkrácení lhůty, která stěžovatelce zbývá pro podání mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud obdobně postupoval již v minulosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 385/24 ze dne 19. 2. 2024).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.