Ústavní soud II.ÚS 2131/21 – Úkony účastníků ve věci samé

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka, coby žalobkyně v řízení probíhajícím u Okresního soudu v Karlových Varech se návrhem ze dne 27. 8. 2020 domáhala změny žaloby. Soud při jednání dne 10. 6. 2021 vyhlásil napadené usnesení, že změnu žaloby nepřipouští.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po stručné rekapitulaci průběhu řízení před okresním soudem upozorňuje, že napadeným usnesením jí soud znemožnil uplatnit nárok na náhradu škody za porušení povinností insolvenčním správcem.

Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. V prvé řadě se zaměřil na přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v civilním soudním řízení, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. Praxe posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.). Ústavní soud v tomto stanovisku uvedl, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná. V nyní posuzované věci není důvod se od tohoto závěru odchýlit, přičemž stěžovatelce zůstávají zachovány procesní prostředky k uplatnění práv (srov. odůvodnění odkazovaného stanoviska).

Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.