II.ÚS 216/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 216/18 ze dne 2. 4. 2019 N 48/93 SbNU 155 K principu ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DAREAL, a. s., se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou, se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 Afs 113/2016-37 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016 č. j. 29 Af 87/2013-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 Afs 113/2016-37 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016 č. j. 29 Af 87/2013-69 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci zaručený čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále principu důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů obecných soudů a orgánů finanční správy zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, (dále jen "katastrální úřad") rozhodl dne 1. 9. 2000 o vkladu vlastnického práva ke komplexu budov, včetně rozestavěného hotelu EXTRA, a přilehlým pozemkům v obci Popůvky v blízkosti dálnice D1 (dále jen "nemovitosti") do katastru nemovitostí. Učinil tak na základě kupní smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené mezi stěžovatelkou, resp. společností EURESTA, s. r. o., (která dne 6. 8. 2015 zanikla bez likvidace fúzí sloučením se stěžovatelkou) jako prodávající a Ing. Bedřichem Hnilicou jako kupujícím. V reakci na podnět katastrálního úřadu byla stěžovatelka dne 24. 6. 2002 vyzvána Finančním úřadem Brno-venkov (dále jen "správce daně") k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí a dne 2. 10. 2002 jí byla vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 1 797 510 Kč. Stěžovatelka obratem podala žádost o posečkání daně z důvodu, že kupní smlouva byla podepsána bez vědomí jejího jednatele a okolnosti uzavření smlouvy jsou předmětem případné žaloby na neplatnost smlouvy. Žádost však byla správcem daně zamítnuta. 4. Dne 15. 7. 2004 stěžovatelka podala návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že k převodu nemovitostí došlo na základě podvržené kupní smlouvy, na níž byl podpis jednatele padělán, a která je proto neplatná. K návrhu byla připojena žaloba na určení vlastnického práva a znalecký posudek z oboru písmoznalectví obsahující závěry o padělání podpisu jednatele stěžovatelky na návrhu na vklad vlastnického práva a na kupní smlouvě. Správce daně rozhodnutím ze dne 18. 11. 2004 č. j. 182893/04/293960/8892 žádost o obnovu řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že do doby, než o žalobě na určení vlastnictví pravomocně rozhodne příslušný soud, není prokázáno, že existují důvody povolení obnovy řízení dle § 54 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). 5. Stěžovatelka rozhodnutí napadla odvoláním, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 21. 7. 2005 č. j. 1042/05/FŘ 140 zamítlo (pozn. Ústavního soudu: Finanční ředitelství v Brně bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství). Finanční ředitelství v Brně dospělo k závěru, že správci daně nepřísluší zkoumat pravost podpisů na kupní smlouvě. Správce daně byl vázán rozhodnutím katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitostem, na jehož základě vyměřil daň. Ztotožnil se s názorem správce daně, že do pravomocného rozhodnutí příslušného soudu o žalobě na určení vlastnického práva nelze o obnově řízení rozhodnout. K námitce stěžovatelky poukazující na prekluzivní lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení Finanční ředitelství v Brně uvedlo, že "v případě absolutní neplatnosti smlouvy žádný právní následek z takové smlouvy nikdy nevznikl, tzn., že nedošlo k převodu vlastnického práva, nevznikl tak předmět daně a daňová povinnost. Uplatnění objektivní lhůty pro obnovu řízení je obsoletní, resp. nelze vůbec stanovit počátek celého běhu lhůty. To znamená, že o povolení obnovy řízení v tomto případě může daňový subjekt v budoucnu žádat kdykoliv, omezen pouze lhůtou subjektivní". 6. Okresní soud Brno-venkov následně rozsudkem ze dne 22. 12. 2010 č. j. 20 C 26/2008-504 určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla stěžovatelka. Soud dospěl k závěru, že kupní smlouva byla absolutně neplatná z důvodu padělání podpisu jednatele stěžovatelky. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012 č. j. 47 Co 127/2011-585 rozsudek v napadené části potvrdil. Dne 18. 12. 2012 (tj. v šestiměsíční subjektivní lhůtě) podala stěžovatelka nový návrh na obnovu řízení. V návrhu uvedla, že přiložená soudní rozhodnutí prokazují, že k převodu nemovitostí nikdy nedošlo, nevznikl tak předmět daně z převodu nemovitostí ani daňová povinnost. Správce daně však řízení rozhodnutím ze dne 7. 3. 2013 č. j. 568011/13/3005-24402-709972 zastavil, neboť objektivní prekluzivní tříletá lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení uplynula dne 31. 12. 2005. Podle správce daně na uplynutí lhůty nic nezměnilo podání prvního návrhu na obnovu řízení v roce 2004, neboť tento návrh nebylo možné pokládat za úkon směřující k vyměření daně. Na běh lhůty nebylo možné aplikovat žádné ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"), neboť i maximální desetiletá lhůta uplynula dne 31. 12. 2010, tedy před účinností daňového řádu. Zákon o správě daní a poplatků neznal institut stavění lhůty po dobu řízení o otázce nezbytné pro správné stanovení daně. Ke stavění lhůty proto nedošlo. 7. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně o zastavení řízení o obnově řízení bylo Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnutím ze dne 27. 9. 2013 č. j. 24006/13/5000-14401-701942 zamítnuto. V odůvodnění uvedlo, že správce daně byl při vyměření daně v roce 2002 vázán rozhodnutím Katastrálního úřadu Brno-venkov ze dne 1. 9. 2000 o povolení vkladu. V době vyměření daně neměl správce daně žádnou pochybnost o existenci předmětné kupní smlouvy; správce daně postupoval v souladu s ústavním pořádkem a v řízení neporušil žádné právní předpisy. Závěr Finančního ředitelství v Brně ohledně neuplatnění objektivní lhůty byl v souladu s tehdejším výkladem právních předpisů. K délce řízení před civilními soudy poznamenal, že správce daně není oprávněn nepokračovat v řízení jen z důvodu tvrdosti vůči daňovému subjektu nebo zásahu do podstaty a smyslu jeho základních práv. Stěžovatelka mohla od 31. 12. 2010 žádat o prominutí daně, nevyužila však ani jiných zákonných institutů. Z přiložených rozsudků civilních soudů sice vyšly najevo skutečnosti, které nemohly být bez jejího zavinění uplatněny dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, došlo však již k prekluzi lhůty pro vyměření daně, a tím i k prekluzi lhůty pro podání návrhu na obnovu daňového řízení. Stěžovatelce byla v roce 2002 zaslána výzva k podání daňového přiznání, tříletá lhůta proto začala běžet ode dne 1. 1. 2003 a skončila dne 31. 12. 2005. 8. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ohledně běhu objektivní lhůty ve věci daně z převodu nemovitostí odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správního soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 6 Afs 161/2014-84 (publ. pod č. 3349/2016 Sb. NSS a dostupné tak jako ostatní rozhodnutí správních soudů na www.nssoud.cz). Daň vyměřená z převodu, ke kterému z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy nedošlo, je nezákonná; tato nezákonnost však musí být odstraněna ve lhůtě zákonem předvídané. Podle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků musela být žádost o obnovu řízení podána do šesti měsíců ode dne, kdy se žadatel prokazatelně dozvěděl o důvodech obnovy řízení (subjektivní lhůta), nejpozději však před u