II.ÚS 2164/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 N 187/63 SbNU 171 Ústavněprávní požadavky na rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 1. listopadu 2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č. j. 22 Co 565/2009-20 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. října 2009 č. j. 16 C 295/2009-9, kterými bylo zastaveno řízení o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, neboť si účastníci ve smlouvách sjednali rozhodčí doložky, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a FFS Czech, s. r. o., se sídlem Počernická 272/96, 108 00 Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č. j. 22 Co 565/2009-20 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. října 2009 č. j. 16 C 295/2009-9 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. října 2009 č. j. 16 C 295/2009-9 zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobci [stěžovatel byl označen jako žalobce a)] domáhali určení neplatnosti smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Soud prvního stupně konstatoval, že účastníci si ve smlouvách sjednali rozhodčí doložky a žalovaný (vedlejší účastník - společnost FFS Czech, s. r. o.) uplatnil při prvním úkonu ve věci námitku věcné nepříslušnosti soudu. Dále zdůraznil, že věc může být podrobena rozhodčí smlouvě, neboť rozhodčí smlouva byla platně sepsána, projednání věci nepřesahuje rámec pravomoci přiznané rozhodcům smlouvou a (druhý) rozhodce se dosud neodmítl věcí zabývat, takže byly splněny podmínky § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), a řízení muselo být zastaveno. 3. K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. června 2010 č. j. 22 Co 565/2009-20 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nejsou dány žádné důvody, pro které by věc nemohla být projednána před rozhodcem. Rozhodčí doložka je jasná a určitá. Podle této doložky může spor mezi účastníky projednat kterýkoliv ze dvou v ní uvedených rozhodců, k němuž bude podána žaloba. Mgr. K., jako první stranami smluvený rozhodce, sice sdělila, že spor mezi stranami řešit nechce, ale skutečnost, že návrh odmítl řešit i druhý z rozhodců (Asociace arbitrů, se sídlem Thunovská 12, Praha 1 - Malá Strana) žalobci netvrdili ani neprokazovali. Žalobci tedy podle názoru odvolacího soudu nevyčerpali zcela možnost zahájit řízení před účastníky určeným rozhodcem s vyloučením pravomoci obecných soudů tak, jak si ujednali v rozhodčí doložce. Odvolací soud uzavřel, že je touto smlouvou vázán a smlouva brání tomu, aby byla věc před ním projednána. II. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně rekapituluje okolnosti celého případu, zejména pak obsah uzavřených smluv o půjčce a zajišťovacím převodu práva a popisuje, co jej vedlo k podání žaloby na soud. Uvádí, že s odkazem na rozhodčí doložku podal spolu s druhým žalobcem návrh na projednání věci u rozhodkyně Mgr. K., avšak tato výslovně odmítla spor řešit, a proto se obrátili na soud. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že ve smlouvách není určeno, že pokud by jeden z rozhodců odmítl věc řešit, musí být podán návrh u druhého rozhodce, jak dovozují obecné soudy. Zdůraznil, že rozhodčí doložka výslovně uvádí, že smluvní strany ustanovují za rozhodce Mgr. L. K., která však odmítla spor řešit. Není přitom možné, aby se rozhodčí doložka odvolávala na neurčitého rozhodce, který bude jmenován ad hoc. Stěžovatel konstatuje, že v tomto směru je rozhodčí doložka týkající se druhého rozhodce neplatná a soudy by měly k této neplatnosti přihlížet. Postupem obecných soudů, které se odmítly věcí zabývat, tak došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy měly věc podle § 106 odst. 1 věty druhé o. s. ř. projednat. III. 5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal příslušný spis a stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení. 6. Z účastníků řízení se vyjádřil toliko Obvodní soud pro Prahu 10, a to pouze tak, že o zastavení řízení rozhodl v souladu s platnými právními předpisy, neboť rozhodčí doložka byla řádně sjednána a bylo v dispozici žalobce, zda smlouvy s rozhodčí doložkou podepíše. 7. Vedlejší účastník řízení podal obsáhlejší vyjádření. Předně uvádí, že ústavní stížnost považuje za nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za tento prostředek považuje rozhodčí řízení před druhým rozhodcem, jehož si smluvní strany sjednaly. Vedlejší účastník nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že sjednané smlouvy jsou neplatné. Zdůrazňuje, že jak smlouva o půjčce, tak i smlouva o zajišťovacím převodu práva neodporují zákonu, neobchází jej ani se nepříčí dobrým mravům a jak stěžovatel, tak i druhý žalobce je uzavřeli svobodně a vážně. 8. Stěžovatel v replice k vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení uvedl, že účastník smlouvy s rozhodčí doložkou nemá fakticky možnost ovlivnit obsah smlouvy. Smluvní autonomie se omezuje pouze na možnost podepsat smlouvu či nikoliv, takže rovnost stran je v těchto případech zcela formální. Dále podotkl, že úroveň rozhodců u rozhodčích soudů není nijak vysoká a navíc jsou rozhodci na výsledku řízení svým způsobem finančně zainteresováni, což předjímá výsledek rozhodčího řízení. IV. 9. Dle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud měl za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, vyzval účastníky k vyjádření souhlasu s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel a oba účastníci řízení vyjádřili s upuštěním od ústního jednání souhlas. Vedlejší účastník naopak výslovně uvedl, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání, proto Ústavní soud ústní jednání nařídil. Va. 10. Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Vb. 11. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny stanovuje, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ustanovení čl. 90 Ústavy uvádí: "Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům." 12. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů (viz § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). 13. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (viz § 4 zákona o rozhodčím řízení), může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. 14. Na základě § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení mohou stálé rozhodčí soudy, které mohou být zřízeny pouze na základě zákona, vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenov