II.ÚS 2190/17

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Tachově s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 8, čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Tachov, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení obecné kriminality, č. j. KRPP-188603-237/TČ-2015-031071 ze dne 4. 11. 2016 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že nejméně v době od 18. 12. 2013 do 24. 2. 2016 v Rozvadově jako uživatel penzionu v úmyslu získat majetkový prospěch z poskytovaných sexuálních služeb zde ubytovaných tzv. společnic, nejméně v podobě úhrady za jejich ubytování se stanovenou taxou. Opakovaně takto poskytl ubytování nejméně 8 dívkám, které do penzionu dojížděly, aby zde provozovaly prostituci, přičemž z prostředků, které samy získaly od klientů za poskytnuté sexuální služby, platily stěžovateli formou úhrady za ubytování dohodnutou částku, s čímž byl stěžovatel srozuměn. Prostory v penzionu za tímto účelem těmto ženám poskytoval, čímž získal za rok 2014 nejméně finanční částku 754 404,20 Kč a za rok 2015 nejméně částku l 071 403,410 Kč, u kterých byl minimálně srozuměn, že se jedná o finanční prostředky získané z provozované prostituce ženami, kterým poskytl ubytování.

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Tachov č. j. KRPP-188603-241/TČ-2015-031071 ze dne 9. 11. 2016 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění peněžních prostředků ve výši 355 000 Kč včetně příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých na bankovní účet, ke kterému má dispoziční právo stěžovatel, s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Usnesením Okresního soudu v Tachově sp. zn. 0 Nt 1222/2016 ze dne 5. 1. 2017 byla stížnost stěžovatele zamítnuta.

Dne 17. 3. 2017 podal stěžovatel Okresnímu státnímu zastupitelství v Tachově návrh na zastavení trestního stíhání a na zrušení zajištění peněžních prostředků na jeho bankovním účtu. O tomto podání státní zástupkyně rozhodla usnesením č. j. ZT 188/2016-90 ze dne 31. 3. 2017 tak, že zamítla žádost o zrušení zajištění peněžních prostředků jako nedůvodnou, neboť vyšetřování stále probíhá a jakékoli rozhodnutí ve věci by bylo předčasné. Konstatovala, že policejní orgán postupuje bez závad a průtahů a splnil svou povinnost dle § 167 odst. 2 tr. řádu, přičemž dále uvedla, že na základě obsahu spisového materiálu je stále dáno podezření, že zajištěné prostředky byly získány trestnou činností, pro kterou je stěžovatel stíhán.

Stížnost stěžovatele soudkyně Okresního soudu v Tachově napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla, neboť ji neshledala důvodnou.

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že doposud nebylo zastaveno jeho trestní stíhání a zrušeno zajištění peněžních prostředků (což okresní soud kvitoval), a to přes opakovanou snahu o jeho zrušení s ohledem na nehospodárnost a průtahy vzniklé v trestním řízení. Odmítá názor soudu, že usnesení státní zástupkyně je řádně odůvodněno. Poukazuje též na to, že usnesení státní zástupkyně ze dne 13. 12. 2016, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a bylo vydáno v rozporu s trestním řádem, když dozorující státní zástupkyně nebyla oprávněna rozhodovat, neboť dala usnesením ze dne 20. 5. 2016 nepřímo pokyn k trestnímu stíhání stěžovatele zrušením usnesení policejního orgánu o odložení věci (viz ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu). Odkazuje přitom na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 46/2009, 7 Tz 32/2013 a 4 Tz 13/2016 a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2520/14 ze dne 9. 10. 2014 (N 191/75 SbNU 155). Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem okresního soudu o zákonném postupu policejního orgánu v souvislosti s výslechem svědkyně Petry B. (jedná se o pseudonym), který dle stěžovatele mohl nátlakem ovlivnit její výpověď. Má za to, že z dosavadního průběhu vyšetřování však nevyplývá, že by skutek, pro který je stíhán, byl trestným činem, a že by jej spáchal stěžovatel. Ze svědeckých výpovědí nevyplývá, že by v jím provozovaném penzionu byly poskytovány sexuální služby za úplatu, a že by o takové činnosti stěžovatel věděl nebo s ní byl srozuměn a mohl tedy úmyslně kořistit z majetkového prospěchu jiného. Uvádí, že se s hosty osobně nesetkával a nemohl si být vědom původu peněz hostů, kterými hradili úplatu za ubytování. Subjektivní stránka trestného činu by neměla být zkoumána pouze v řízení před soudem, jak je tvrzeno v napadeném rozhodnutí, neboť je nezbytné, aby již prověřováním zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a že stíhaným jednáním došlo k naplnění všech jeho zákonných znaků. Dle stěžovatele neobstojí ani názor soudu, že byl v minulosti za totožnou trestnou činnost již odsouzen. Za nesprávný považuje stěžovatel též názor soudu, že odůvodněnost nezastavení trestního stíhání je správně dovozena z úředních záznamů, které jsou však již překonané výslechy za účasti obhájce stěžovatele.

Stěžovatel má s ohledem na uvedené skutečnosti za to, že zajištění jeho peněžních prostředků je nedůvodné, nebylo řádně odůvodněno a je jím stěžovateli a jeho rodině byla způsobena újma, neboť není zajištěna řádná výživa zejména jeho nezletilých dětí. Konstatování soudu o majetkových poměrech družky označuje za irelevantní dedukci.

Stěžovatel poukazuje na průtahy trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 4. 11. 2016 a mělo být v souladu s § 167 odst. 1 písm. b) tr. řádu skončeno nejpozději do 4. 2. 2017. Stěžovateli není známo, proč policejní orgán ve vyšetřování pokračuje a po jakou dobu bude vyšetřování ještě trvat, neboť policejní orgán mu k tomu na jeho žádosti žádné relevantní informace nesdělil. Orgány činné v trestním řízení svá stanoviska opírají o důkazní materiál zajištěný v průběhu prověřování a většina svědků již byla vyslechnuta do 10. 3. 2017. Nelze klást stěžovateli za vinu, že vyšetřování nebylo skončeno s ohledem na jeho žádosti o provedení výslechu dalších svědků. Ti již byli vyslechnuti a policejní orgán je od 10. 3. 2017 téměř nečinný. Průtahy ve vyšetřování způsobují stěžovateli i jeho rodině majetkovou i nemajetkovou újmu. Odkazuje přitom na nálezy sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209) a sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429).

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadeného soudního rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je tedy příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je vykládána přísně restriktivně, s omezením jen na extrémní vybočení z hranic podústavního práva, tj. na případy zjevného porušení kogentních ustanovení právních norem, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak napravit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 675/05 ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004, U 4/32 SbNU 467).

Konkrétní okolnosti případu stěžovatele však nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný, když z odůvodnění napadeného usnesení vyvozuje, že soud patřičně nereagoval na jeho námitky a tím kvitoval rozhodnutí státní zástupkyně, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti na zastavení trestního stíhání a na zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu.

V dané věci lze konstatovat, že napadené usnesení Okresního soudu v Tachově je dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, přičemž je v něm patřičně reagováno na námitky stěžovatele, které uplatňuje i v ústavní stížnosti. Ústavně konformně se soud vypořádal s námitkou o nedostatečném odůvodnění zamítavého usnesení státní zástupkyně stran neexistence podmínek pro zastavení trestního stíhání i neodůvodněnosti zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, vyslovil se i k namítanému potenciálně nezákonnému postupu při výslechu svědkyně Petry B., když z obsahu vyšetřovacího spisu vyvodil, že obhájce stěžovatele byl o provedení tohoto úkonu řádně vyrozuměn, přičemž výslech svědkyně proběhl zákonným způsobem. Přiměřeně reagoval i na námitku stěžovatele, že se nedopustil žádného trestného jednání, a to i poukazem na konkrétní důkazy, z nichž stále vyplývá důvodné podezření, že se stěžovatel stíhané trestné činnosti mohl dopustit. Zabýval se i tvrzenou nevědomostí stěžovatele o zisku majetkového prospěchu z prostituce provozované jiným. Nelze mu přitom vytýkat, že tuto vědomost stěžovatele vyvodil i z dalšího trestního stíhání v obdobné věci, které skončilo pravomocným odsouzením stěžovatele (viz rozsudek Okresního soudu v Tachově sp. zn. 9 T 146/2005 ze dne 20. 4. 2012 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 348/2013 ze dne 18. 12. 2013). Odmítl sice činit definitivní závěry, což je s ohledem na dané stádium trestního řízení pochopitelné, k věci se však vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy probíhajícího řízení přicházelo v úvahu. Argumentaci, o kterou opřel zamítnutí stížnosti stěžovatele, včetně názoru o důvodnosti jeho trestního stíhání, však lze považovat za zcela logickou a racionální.

Proto ani závěry, o něž soud opřel své stanovisko o trvajícím důvodném podezření, že zajištěné finanční prostředky pocházejí z vyšetřované trestné činnosti, nelze označit z ústavního hlediska za nepřijatelné.

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04)]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných náhradních hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy ke zhodnocení, zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).

Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.

Pokud stěžovatel namítá průtahy při vyšetřování předmětné trestné činnosti a tím i nedodržení proporcionality použitého zajišťovacího opatření, ani tato námitka nemůže obstát. Policejní orgán sice neskončil vyšetřování do tří měsíců od zahájení trestního stíhání stěžovatele tak, jak mu to ukládá ustanovení § 167 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, dle § 167 odst. 2 tr. řádu zdůvodnil dozorující státní zástupkyni, proč se tak nestalo. Jeho vysvětlení, že je třeba obstarat rozsáhlý důkazní materiál, včetně výslechu dalších svědků (a to i z podnětu návrhů stěžovatele na doplnění dokazování), a zajistit i důkazy v rámci spolupráce s německým policejním orgánem, je akceptovatelné. Z napadeného rozhodnutí se rovněž podává, že se soud zabýval i majetkovými poměry stěžovatele a jeho rodiny, přičemž si pro jejich důkladnější zhodnocení vyžádal doplňující podklady. Pokud po jejich řádném zhodnocení dospěl k závěru, že zajištěním peněžních prostředků nemůže být ohrožena výživa dětí a jeho partnerky, i tento názor je z ústavního pohledu akceptovatelný. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry soudu neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Lze proto uzavřít, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele, jichž se v ústavní stížnosti dovolává.

Pokud stěžovatel poukazuje na usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově sp. zn. ZT 188/2016 ze dne 13. 12. 2016, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání, které mělo být vydáno v rozporu s § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, se tvrzenou nezákonností nezabýval, neboť ji stěžovatel namítá opožděně a nepřípustně. Mohl ji totiž uplatnit za splnění podmínek uvedených v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v ústavní stížnosti proti poukazovanému usnesení státní zástupkyně, což neučinil, neboť ústavní stížnost proti rozhodnutím o zahájení trestního stíhání nepodal. Z odůvodnění nyní projednávané ústavní stížnosti i napadeného usnesení pak neplyne, že by namítanou nezákonnost tvrdil v průběhu dalšího řízení. Jedná se tak o nová tvrzení, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, která nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), nález sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016].

Ústavní soud tedy neshledal v postupu Okresního soudu v Tachově žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.