II.ÚS 222/18

Ústavní stížností podanou dne 18. 1. 2018 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") v uvedeném rozsahu, jimž byla stěžovatelům uložena povinnost nahradit náklady řízení. Stěžovatelé namítají, že výše specifikovaným rozhodnutím krajského soudu, jakožto orgánu veřejné moci, byli zkráceni na svých základních právech a svobodách garantovaných Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé mají za to, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod garantovaných čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 1., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nad rámec návrhu na zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu, aby v souladu s § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost předmětného rozhodnutí v rozsahu výroku I. písm. d) a výroku III. o nákladech řízení, neboť výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, tj. Anně Malachovové, MVDr. Michalu Blovskému a Mgr. Janě Blovské.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Přezkum a případný zásah Ústavního soudu je tak zásadně namístě až tehdy, pokud stěžovatelova základní práva nebyla ochráněna jinými procesními prostředky, které mu zákon poskytuje dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V projednávané věci však řízení v části týkající se povinnosti stěžovatelů zaplatit společně a nerozdílně s žalobcem Radimem Havláskem žalovaným Anně Malachovové, MVDr. Michalu Blovskému a Mgr. Janě Blovské náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem, stále probíhá řízení před obecnými soudy. Dne 12. 1. 2018 prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi podali dovolání MVDr. Michal Blovský a Mgr. Jana Blovská, kterým napadli rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017 č. j. 14 Co 378/2009-598.

Za této situace - i s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci - zatím Ústavní soud není oprávněn podanou ústavní stížnost věcně projednat; naopak je třeba dát přednost dokončení probíhajícího řízení před Nejvyšším soudem, v němž dovolatelé případně mohou dosáhnout ochrany svých základních práv. Ústavní soud však nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti pro předčasnost, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu může ovlivnit i právní povinnosti stěžovatelů. Je nyní na Nejvyšším soudu, aby tuto otázku posoudil.

Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, řízení o ústavní stížnosti přerušil, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání. O výsledku nechť je Ústavní soud zpraven.

Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Podmínky užití citovaného ustanovení jsou v projednávané věci dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocné a vykonatelné rozhodnutí obecných soudů v daném případě a souvislostech je způsobilé závažným způsobem zasáhnout do základních práv stěžovatelů. Z toho důvodu Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, aniž by však jakkoli předjímal výsledek řízení o podané ústavní stížnosti.