II.ÚS 2237/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2237/20 ze dne 22. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 38/10, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2020 č. j. 7 To 186/2020-454 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. května 2020 č. j. 4 PP 39/2014-436, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 53 T 6/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 6 To 56/2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) a d) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 4 PP 39/2014 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu výše uvedeného trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let a byla přijata záruka zájmového sdružení Tolerance 2000, o.p.s. 4. Následně se dne 14. 5. 2020 konalo u okresního soudu veřejné zasedání, v němž soud napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 1908 dnů. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl listinné důkazy, z nichž zjistil, že stěžovatel byl v době zkušební doby rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 3 T 89/2018 uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestného činu se stěžovatel dopustil v lednu roku 2018. Stěžovatel byl dále uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 91 T 43/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 3 To 314/2017 ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Tohoto protiprávního jednání se stěžovatel dopustil v období od ledna do března roku 2016. Z centrální evidence stíhaných osob bylo okresním soudem zjištěno, že v době veřejného zasedání je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku. Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že stěžovatel nevedl ve zkušební době podmíněného propuštění řádný život a rozhodl proto o vykonání zbytku trestu, z něhož byl dříve stěžovatel podmíněně propuštěn. Nebylo v tomto případě namístě použít postupu podle § 91 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku vzhledem k osobě stěžovatele, u něhož se nejednalo o ojedinělé vybočení z jinak řádně vedeného života. Stěžovatel svoji šanci na vedení řádného života na svobodě dostal, nevyužil ji a je na něj třeba znovu působit výkonem trestu odnětí svobody. 5. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že okresní soud provedl procesně správným způsobem všechny potřebné důkazy a to poté, co byl stěžovatel řádně poučen o svých právech a bylo mu vysvětleno, proč u něj nejsou dány důvody nutné obhajoby. Stěžovatel odvolal plnou moc udělenou svému dřívějšímu obhájci v této věci a k datu konání veřejného zasedání si jiného obhájce nezvolil. Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce podle § 36a odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu, přičemž mezi tam uvedené důvody nutné obhajoby nespadá výkon trestu odnětí svobody. Další námitka stěžovatele, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když neměl k dispozici tlumočníka, je lichá, když stěžovatel již v řízení o podmíněném propuštění v roce 2014 k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že tlumočníka nepožaduje a českému jazyku rozumí. Dále uvedl, že na území České republiky se nachází po dobu 21 let (od roku 1993) a chodil zde i do školy, má zde rodinu a mají českou státní příslušnost. I z protokolace jeho výpovědi z veřejného zasedání je zřejmé, že českému jazyku velmi dobře rozumí. Za takové situace okresní soud rozhodující o 6 let později logicky předpokládal, že pokud stěžovatel rozuměl českému jazyku v roce 2014, bude tomu tak i v roce 2020 a tlumočníka neustanovil. Stěžovatel ostatně ani nenamítal, že by něčemu nerozuměl. K námitce, že nebyl pořizován zvukový záznam veřejného zasedání, krajský soud uvedl, že nejde o nijak výjimečný případ a jde o zákonnou možnost, která závisí na rozhodnutí předsedy senátu a personálních možnostech. Není možno nevidět, že veřejné zasedání se konalo v době, kdy personální možnosti soudů jsou omezené vzhledem k nepřítomnosti celé řady protokolujících úřednic z důvodu jejich ošetřování člena rodiny v důsledku koronavirové situace. Okresní soud nepochybil stran hodnocení důkazů a učinil správný závěr, že stěžovatel nevedl řádný život. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 6 Tz 14/2013 je soud povinen ověřit v rámci přípravy hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zda se obviněný nachází ve vazbě či ve výkonu trestu, a v závislosti na svém zjištění zajistit přítomnost obviněného při jednání a výkon jeho obhajovacích práv postupem odpovídajícím zákonu. Pokud soud takto nekoná, přestože se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, jedná se o závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatel nenachází důvod, pro který by se uvedené závěry neaplikovaly v případě § 36a trestního řádu. Současně Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. 12 To 473/98 shledal, že pochybnosti o způsobilosti odsouzeného se náležitě hájit jako důvod nutné obhajoby ve vykonávacím řízení může představovat i neznalost českého jazyka odsouzeným. Stěžovatel se v době rozhodnutí okresního soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a je státním příslušníkem Ukrajiny. Přestože lze souhlasit s tím, že na vykonávací řízení se vztahuje speciální úprava nutné obhajoby obsažená v § 36a trestního řádu, nelze odhlédnout od smyslu a účelu nutné obhajoby. Stěžovatel se dovolával toho, že u něj existují pochybnosti náležitě se hájit a soud měl tudíž důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 nebo § 36a odst. 1 písm. c) trestního řádu u něj shledat. 7. Dále bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že neměl k dispozici tlumočníka a nebyl schopen náležitě hájit svá práva. Již jen ze jména a příjmení stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel není rodilým mluvčím českého jazyka, přesto nebyl nijak poučen o právu na tlumočníka a nebyl dotázán, zda je schopen komunikace v českém jazyce, zda rozumí průběhu veřejného zasedání a je schopen se náležitě hájit. S touto námitkou se krajský soud nevypořádal a pouze uvedl, že stěžovatel tlumočníka nežádal v roce 2014, když bylo rozhodováno o jeho podmíněném propuštění. Rozhodování o podmíněném propuštění a rozhodování o tom, zda se stěžovatel osvědčil, však nelze závažností a právními následky srovnávat. Standard porozumění, který je nutné u obviněných osob zachovat, a tedy i požadavky, které lze na orgány činné v trestním řízení v této souvislosti klást, je rozdílný. I pokud by stěžovatel v České republice skutečně žil od roku 1993, chodil zde do školy a měl zde rodinu, za situace, kdy namítl, že českému jazyku nerozumí v takové míře, jakou vyžaduje efektivní hájení jeho práv, neobstojí závěr stížnostního soudu, že stěžovatel ovládá základní fráze české