II.ÚS 2237/20 – Ústavní soud

II.ÚS 2237/20 ze dne 22. 9. 2020 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Kateřinou Celnarovou, advokátkou, sídlem náměstí T. G. Masaryka 38/10, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. června 2020 č. j. 7 To 186/2020-454 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. května 2020 č. j. 4 PP 39/2014-436, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 53 T 6/2008 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 6 To 56/2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 a 3 písm. a) a b) trestního zákona a trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. b) a d) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 7. 2014 sp. zn. 4 PP 39/2014 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu výše uvedeného trestu a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let a byla přijata záruka zájmového sdružení Tolerance 2000, o.p.s. 4. Následně se dne 14. 5. 2020 konalo u okresního soudu veřejné zasedání, v němž soud napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatel podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku vykoná zbytek nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 1908 dnů. Okresní soud ve veřejném zasedání provedl listinné důkazy, z nichž zjistil, že stěžovatel byl v době zkušební doby rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 3 T 89/2018 uznán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestného činu se stěžovatel dopustil v lednu roku 2018. Stěžovatel byl dále uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2017 sp. zn. 91 T 43/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 3 To 314/2017 ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Tohoto protiprávního jednání se stěžovatel dopustil v období od ledna do března roku 2016. Z centrální evidence stíhaných osob bylo okresním soudem zjištěno, že v době veřejného zasedání je proti stěžovateli vedeno další trestní řízení pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku. Z těchto skutečností okresní soud dovodil, že stěžovatel nevedl ve zkušební době podmíněného propuštění řádný život a rozhodl proto o vykonání zbytku trestu, z něhož byl dříve stěžovatel podmíněně propuštěn. Nebylo v tomto případě namístě použít postupu podle § 91 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku vzhledem k osobě stěžovatele, u něhož se nejednalo o ojedinělé vybočení z jinak řádně vedeného života. Stěžovatel svoji šanci na vedení řádného života na svobodě dostal, nevyužil ji a je na něj třeba znovu působit výkonem trestu odnětí svobody. 5. Stížnost stěžovatele krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že okresní soud provedl procesně správným způsobem všechny potřebné důkazy a to poté, co byl stěžovatel řádně poučen o svých právech a bylo mu vysvětleno, proč u něj nejsou dány důvody nutné obhajoby. Stěžovatel odvolal plnou moc udělenou svému dřívějšímu obhájci v této věci a k datu konání veřejného zasedání si jiného obhájce nezvolil. Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce podle § 36a odst. 1 písm. a) až c) trestního řádu, přičemž mezi tam uvedené důvody nutné obhajoby nespadá výkon trestu odnětí svobody. Další námitka stěžovatele, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když neměl k dispozici tlumočníka, je lichá, když stěžovatel již v řízení o podmíněném propuštění v roce 2014 k dotazu předsedkyně senátu uvedl, že tlumočníka nepožaduje a českému jazyku rozumí. Dále uvedl, že na území České republiky se nachází po dobu 21 let (od roku 1993) a chodil zde i do školy, má zde rodinu a mají českou státní příslušnost. I z protokolace jeho výpovědi z veřejného zasedání je zřejmé, že českému jazyku velmi dobře rozumí. Za takové situace okresní soud rozhodující o 6 let později logicky předpokládal, že pokud stěžovatel rozuměl českému jazyku v roce 2014, bude tomu tak i v roce 2020 a tlumočníka neustanovil. Stěžovatel ostatně ani nenamítal, že by něčemu nerozuměl. K námitce, že nebyl pořizován zvukový záznam veřejného zasedání, krajský soud uvedl, že nejde o nijak výjimečný případ a jde o zákonnou možnost, která závisí na rozhodnutí předsedy senátu a personálních možnostech. Není možno nevidět, že veřejné zasedání se konalo v době, kdy personální možnosti soudů jsou omezené vzhledem k nepřítomnosti celé řady protokolujících úřednic z důvodu jejich ošetřování člena rodiny v důsledku koronavirové situace. Okresní soud nepochybil stran hodnocení důkazů a učinil správný závěr, že stěžovatel nevedl řádný život. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě byl dán důvod nutné obhajoby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 6 Tz 14/2013 je soud povinen ověřit v rámci přípravy hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zda se obviněný nachází ve vazbě či ve výkonu trestu, a v závislosti na svém zjištění zajistit přítomnost obviněného při jednání a výkon jeho obhajovacích práv postupem odpovídajícím zákonu. Pokud soud takto nekoná, přestože se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě, jedná se o závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí. Stěžovatel nenachází důvod, pro který by se uvedené závěry neaplikovaly v případě § 36a trestního řádu. Současně Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 3. 9. 1998 sp. zn. 12 To 473/98 shledal, že pochybnosti o způsobilosti odsouzeného se náležitě hájit jako důvod nutné obhajoby ve vykonávacím řízení může představovat i neznalost českého jazyka odsouzeným. Stěžovatel se v době rozhodnutí okresního soudu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a je státním příslušníkem Ukrajiny. Přestože lze souhlasit s tím, že na vykonávací řízení se vztahuje speciální úprava nutné obhajoby obsažená v § 36a trestního řádu, nelze odhlédnout od smyslu a účelu nutné obhajoby. Stěžovatel se dovolával toho, že u něj existují pochybnosti náležitě se hájit a soud měl tudíž důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 nebo § 36a odst. 1 písm. c) trestního řádu u něj shledat. 7. Dále bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že neměl k dispozici tlumočníka a nebyl schopen náležitě hájit svá práva. Již jen ze jména a příjmení stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel není rodilým mluvčím českého jazyka, přesto nebyl nijak poučen o právu na tlumočníka a nebyl dotázán, zda je schopen komunikace v českém jazyce, zda rozumí průběhu veřejného zasedání a je schopen se náležitě hájit. S touto námitkou se krajský soud nevypořádal a pouze uvedl, že stěžovatel tlumočníka nežádal v roce 2014, když bylo rozhodováno o jeho podmíněném propuštění. Rozhodování o podmíněném propuštění a rozhodování o tom, zda se stěžovatel osvědčil, však nelze závažností a právními následky srovnávat. Standard porozumění, který je nutné u obviněných osob zachovat, a tedy i požadavky, které lze na orgány činné v trestním řízení v této souvislosti klást, je rozdílný. I pokud by stěžovatel v České republice skutečně žil od roku 1993, chodil zde do školy a měl zde rodinu, za situace, kdy namítl, že českému jazyku nerozumí v takové míře, jakou vyžaduje efektivní hájení jeho práv, neobstojí závěr stížnostního soudu, že stěžovatel ovládá základní fráze českého jazyka. 8. Stěžovatel se ohrazuje také proti tomu, že nebyl pořízen zvukový zázna