II.ÚS 2268/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2268/07 ze dne 29. 2. 2008 N 45/48 SbNU 527 Kauza faráře Jana Šimsy, signatáře Charty 77, odsouzeného v r. 1978 za útok na veřejného činitele - příslušníka SNB   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 29. února 2008 sp. zn. II. ÚS 2268/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Šimsy proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 4 Tz 47/2007, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 4 Tz 47/2007 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím Nejvyšší soud porušil jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). 2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud nedostál své přezkumné povinnosti podle § 267 odst. 3 trestního řádu (dále též jen "tr. řád"), a to hned v několika aspektech. 4. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší soud dostatečně nepřezkoumal ze všech hledisek námitku nedostatku materiálního znaku podle § 3 odst. 2 trestního zákona (dále též jen "tr. zák.") pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 tr. zák., obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona, tedy mimo jiné i z hlediska okolností, za kterých byl čin spáchán. Stěžovatel má za to, že byť bylo trestní stíhání proti němu vedeno pro trestný čin útoku na veřejného činitele, jednalo se o kauzu politickou. Tato skutečnost vyplývá nejen z toho, že domovní prohlídka byla vykonána na základě zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 tr. zák., v tehdy platném znění, ale i z dochovaných materiálů zajištěných Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Stěžovatel dále uvedl, že se on i jeho manželka v nalézacím řízení marně domáhali připojení spisu vyšetřovatele Státní bezpečnosti (dále též "StB") s usnesením vyšetřovatele SV StB Praha ze dne 6. 1. 1977, na jehož základě bylo proti němu zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, v tehdy platném znění, pro trestný čin podvracení republiky podle § 98 odst. 1 tr. zák. (viz kopie usnesení Krajské správy Sboru národní bezpečnosti, odboru Státní bezpečnosti Brno ze dne 31. 5. 1978 ČVS: VS-3/120-77). Stěžovatel je přesvědčen, že trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky bylo ve skutečnosti zahájeno v souvislosti s vydáním Charty 77, kdy byly u všech jejích signatářů prováděny domovní prohlídky a institut zahájení trestního stíhání "ve věci" byl zneužíván k politické perzekuci pro režim nepohodlných osob. K této perzekuci docházelo zejména ve dnech různých výročí či ve dnech konání různých návštěv komunistických funkcionářů, při kterých bylo možno očekávat vystoupení tzv. protisocialistických sil. Tak tomu bylo dle stěžovatele i v jeho případě, neboť byl zadržen den před návštěvou generálního tajemníka KSSS L. I. Brežněva v Praze, stejně jako mnoho dalších nepohodlných osob, a v rámci tohoto zadržení byla vykonána předmětná domovní prohlídka. Stěžovatel zdůraznil, že takový postup byl v rozporu i s tehdy platným tr. řádem, neboť bylo povinností vyšetřovatele StB zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě nebo věc odložit. V daném případě však na základě zahájení trestního stíhání "ve věci" ze dne 6. 1. 1977 nebylo nikdy proti němu vzneseno obvinění podle tehdy platného § 163 tr. řádu (což muselo dle stěžovatele být známo i příslušnému krajskému soudu - viz č. l. 145 spisu), a přesto došlo k jeho zadržení a k domovní prohlídce u stěžovatele, a to v době jednoho roku a pěti měsíců ode dne zahájení trestního stíhání "ve věci". Stěžovatel se tak domnívá, že v kontextu zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, s ohledem na výše uvedené okolnosti případu a rovněž s ohledem na obsah podání stěžovatele a jeho manželky v nalézacím řízení, muselo být Nejvyššímu soudu známo, že stěžovatel byl v době trvání komunistického režimu dlouhodobě perzekuován a z toho důvodu se jednalo o proces politický. K výstižnějšímu popisu dobové situace pak stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti Sdělení Charty 77 otištěná v roce 1978 v Informacích o Chartě 77. 5. Další okolností případu, kterou dle stěžovatele Nejvyšší soud vůbec nevzal v úvahu, bylo pochybení soudů obou stupňů, pokud dovozovaly, že v rámci domovní prohlídky nemusí být osoba vyzvána k dobrovolnému vydání věcí a současně být poučena o následcích v případě jejich nevydání, neboť v případě odnětí věci za podmínek § 82 tr. řádu, v tehdy platném znění, musela být osoba držící předmětnou věc vyzvána. Toto pochybení nebylo odstraněno ani odvolacím soudem. Rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že lékařská zpráva prokazovala udeření příslušníka Sboru národní bezpečnosti (dále též "SNB") do obličeje, dle stěžovatele nemůže obstát, neboť otřes mozku prvního stupně byl diagnostikován pouze na základě subjektivních údajů poškozeného, hematom a porušení ústní sliznice mohlo být způsobeno pádem poškozeného na postel a bez zajímavosti není ani fakt, že poškozený M. B. vyhledal lékařské ošetření až druhý den po incidentu. 6. Posledním aspektem, v němž Nejvyšší soud dle stěžovatele nedostál své přezkumné povinnosti, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces, byla skutečnost, že neuznal za důvodnou námitku týkající se nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud naopak konstatoval, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. řádu, důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. V této souvislosti stěžovatel vyjádřil údiv nad tím, že v roce 2007 může Nejvyšší soud konstatovat, že trest mohl být podstatně přísnější, neboť jednání stěžovatele mohlo být minimálně kvalifikováno jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle přísnější kvalifikace uvedené v odstavci 2, přičemž se stěžovatel pozastavuje nad termínem "minimálně", z něhož by bylo možné dovodit i to, zda Nejvyšší soud neuvažoval o tom, že mohlo jít o naplnění i mnohem závažnější skutkové podstaty tehdy platného trestního zákona, např. trestného činu podvracení republiky. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Jiřím Pácalem, když odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a argumentaci tam uvedenou. Nadto uvedl, že konstatováním skutečnosti, že vzhledem k okolnostem případu mohl být předmětný skutek kvalifikován minimálně jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 a 2 tr. zák., měl na mysli, že v úvahu přicházela i právní kvalifikace podle § 8 odst. 1, § 155 odst. 1 a 3 tr. zák. Proto uzavřel, jelikož nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím mohlo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, není přezkoumávání usnesení Nejvyššího soudu z hlediska v něm vysloveného právního názoru přípustné, a navrhl, aby byla ústavní stížnost usnesením odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele a účastníka řízení vyžádal jednak spis Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 195/78, jednak spis Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 47/2007, z nichž zjistil následující skutečnosti. 10. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") ze dne 30. 8. 1978 sp. zn. 5 T 195/78 (č. l. 81-84 spisu městského soudu), byl stěžovatel uznán vinným tím, že "dne 31. 5. 1978 kolem 15:30 hod ve svém bytě v Brně na V. ulici č. 12 při domovní prohlídce, která byla konána na základě usnesení vyšetřovatele KS SNB Brno, napadl příslušníka SNB por. M. B. tak, že jej srazil na postel a udeřil rukou do obličeje, tedy užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.". Stěžovateli byl za toto jednání, kvalifikované jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., v tehdy platném znění, uložen trest