II.ÚS 2311/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2311/14 ze dne 30. 9. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ZIMBO CZECHIA s. r. o., se sídlem Praha 7, Na Zátorách 8/613, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 6 As 24/2014-69, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 8 A 168/2012-89, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 7. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1 odst. 1 a 2, v článku 2 odst. 3 a 4, v článku 4, 10, 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v článku 1, 2 odst. 2 a 3, v článku 3, 4, 11 odst. 1, v článku 12 odst. 1 a 3, v článku 26 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2 a v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že právní závěry obou ve věci rozhodujících soudů nejsou v souladu se skutkovými zjištěními. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyčetl, že neumožnila Státní zemědělské a potravinářské inspekci ověřit si zákonnost jí prováděného zásahu, stěžovatelka však tvrdí, že Státní zemědělská a potravinářská inspekce již před zahájením kontroly musela vědět, jaké je uspořádání prodejny, a tedy který kontrolní orgán je zákonem zmocněn k provedení kontroly v prodejně stěžovatelky. Státní zemědělská a potravinářská inspekce navíc měla dostatečný prostor pro zjištění těchto skutečností i v průběhu devadesátiminutové kontroly. V okamžiku zahájení kontroly tak Státní zemědělské a potravinářské inspekci muselo být zřejmé, že se jedná o nezákonnou kontrolu, a to již od svého počátku. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že o nezákonný zásah se jedná až od určitého okamžiku. Stěžovatelka má za to, že zásah je buď zákonný, nebo nezákonný již od svého počátku, neboť věcná příslušnost kontrolního orgánu buď je, nebo není dána. Stěžovatelka upozorňuje, že se Nejvyšší správní soud bez dostatečného odůvodnění odchýlil od své dosavadní judikatury, podle které krajský soud musí posuzovat, zda orgány Státní zemědělské a potravinářské inspekce jsou věcně příslušné k provedení kontroly prodeje potravin živočišného původu v té které její prodejně, a za tímto účelem je potřeba provést dokazování v tom smyslu, zda prodejna byla, či nebyla rozdělena na úseky. Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze v nyní projednávané věci naopak žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, resp. kasační stížnost, zamítly s odůvodněním, že se stěžovatelka tomuto zásahu měla podvolit, aniž by zkoumaly zákonnost provedené kontroly, čímž došlo k vyloučení přístupu stěžovatelky k soudu a odepření možnosti využít institutu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. 3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 168/2012 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 24/2014, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 6. 12. 2012 se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem Státní zemědělské a potravinářské inspekce, která v jejích prodejnách provádí kontroly prodeje masa, sýrů a dalších potravin živočišného původu. Předmětem žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu v projednávané věci byla kontrola, kterou Státní zemědělská a potravinářská inspekce dne 19. 9. 2012 zahájila v prodejně žalobkyně v Praze v ulici Žirovnická 3160/8. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 8 A 168/2012-89, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnul. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu nedošlo. 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další judikatura Ústavního soudu, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129, str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. 6. Podle § 16 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 110/1997 Sb."), platí, že Státní veterinární správa vykonává státní dozor při prodeji potravin živočišného původu v tržnicích a na tržištích, při prodeji potravin živočišného původu v prodejnách a prodejních úsecích, kde dochází k úpravě masa, mléka, ryb, drůbeže, vajec nebo k prodeji zvěřiny, a v prodejnách potravin, pokud jsou místy určení při příchodu potravin živočišného původu z členských států Evropské unie. Podle § 16 odst. 1 písm. c) bodu 1 téhož zákona Státní zemědělská a potravinářská inspekce vykonává státní dozor při výrobě a uvádění potravin na trh, pokud tento dozor není prováděn podle písmene b). 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu nahlíží na věc jinak, než jak bylo rozhodnuto v nyní projednávané věci. Jedná se zejména o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 6 Ads 87/2013-131, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval rozhraničením působnosti mezi orgány veterinární správy a Státní zemědělské a potravinářské inspekce z hlediska výkladu sousloví "úprava masa, mléka, ryb, drůbeže či vajec" a "prodejní úsek". Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vyložil, že potraviny, s nimiž zákon o potravinách v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 spojuje speciální působnost orgánů veterinární správy, jsou vzhledem k absenci tepelné či jiné technologické úpravy mikrobiologicky rizikovější, než potraviny, jejichž výrobní proces už byl dokončen ve výrobním závodě mimo provozovnu stěžovatelky. Proto i jiné potraviny živočišného původu, které se nacházejí ve stejných prodejnách nebo prodejních úsecích, kontrolují orgány veterinární správy, úpravou se přitom rozumí jakýkoli zásah do nebalené čerstvé potraviny uvedené v § 16 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 110/1997 Sb., spojený s rizikem kontaminace, tedy i krájení masa. Jestliže by tedy kontrolovaná prodejna ve skutečnosti nebyla rozdělena na úseky ve smyslu zákona o potravinách, nebyla by tak dle závěrů Nejvyššího správního soudu kompetentním orgánem k provádění kontroly prodeje veškerých potravin živočišného původu Státní zemědělská a potravinářská inspekce, nýbrž orgány veterinární správy. Na citované rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 5. 2014, č. j. 6 Ads 89/2013-14