II.ÚS 232/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 232/15 ze dne 2. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. arch. Petra Baráčka, 2) MUDr. Michaely Baráčkové; 3) Mgr. Michaely Baráčkové, 4) Jana Michálka, 5) Ing. Vladimíra Jahna, 6) Heleny Koutské, 7) Petra Koutského a 8) Jaroslava Koutského, všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 10 As 51/2014-179, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že postupem nerespektujícím čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jím byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemků v Praze v k. ú. Košíře, které byly změnou územního plánu hlavního města Prahy č. Z 1203/06 vymezeny jako čistě obytné plochy s kódem míry využití území: C. Podáním ze dne 15. 6. 2010 stěžovatelé požádali o změnu kódu míry využití území u těchto pozemků na kód D, neboť na těchto pozemcích je plánována výstavba "Obytného souboru Na Stárce" a navrhovaná změna by dle jejich názoru více odpovídala charakteru okolní zástavby. Magistrát hlavního města Prahy přípisem ze dne 24. 11. 2010, č. j. S-MHMP 572737/2010/OUP, tomuto návrhu stěžovatelů fakticky vyhověl, když jim a příslušným správním orgánům byla rozeslána Úprava směrné části Územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy č. U 0909/2010 (dále jen "úprava územního plánu"), v jejímž důsledku došlo ke změně kódu míry využití území v k. ú. Košíře z kódu C na kód D. Dne 24. 1. 2012 a 19. 7. 2012 pak proběhly "modifikace" výše uvedené úpravy územního plánu spočívající ve změně návrhu uspořádání "Obytného souboru Na Stárce", zaneseného v úpravě (dále jen "modifikace úpravy"). 3. Provedenou úpravu územního plánu i její "modifikace" napadl u Městského soudu v Praze navrhovatel (M. Zyka), jímž se proti odpůrci (Magistrát hlavního města Prahy) domáhal jednak podle ustanovení § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), zrušení opatření obecné povahy - úpravy územního plánu hlavního města Prahy ze dne 24. 11. 2010, č. U 0909/2010, jednak prohlášení "modifikací" úpravy č. 0909/2010 ze dne 24. 1. 2012 a ze dne 19. 7. 2012 za nicotné. 4. Městský soud v Praze o tomto návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 2. 2014, č. j. 3 A 127/2013-50, tak, že výrokem I. rozsudku návrh v části, v níž se navrhovatel domáhal prohlášení "modifikací" úpravy územního plánu hlavního města Prahy za nicotné, vyloučil v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 s. ř. s. (tzv. delegace vhodná) k samostatnému projednání; výrokem II. pak městský soud zrušil výše popsanou úpravu územního plánu hlavního města Prahy, když (s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013-116, dostupné na www.nssoud.cz) dovodil, že "odpůrcem provedená úprava se netýkala směrné části územního plánu, ale jeho závazné části. Kód míry využití území představuje závazný obecný regulativ prostorového využití konkrétního území ovlivňující hustotu a uspořádání zástavby. Tento koeficient musí být obsažen v závazné části územního plánu a jeho změna je možná pouze postupem dle ustanovení § 188 odst. 3 věta první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon")." Změna kódu využití území proto dle městského soudu měla proběhnout procesem stanoveným pro vydání opatření obecné povahy, neboť úpravu územního plánu v projednávané věci je třeba považovat za opatření obecné povahy v materiálním smyslu. 5. Stěžovatelé, coby osoby zúčastněné na tomto řízení, uvedený rozsudek městského soudu (v plném rozsahu) napadli kasačními stížnostmi (v podstatě identického obsahu), které ovšem Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem v částech, v nichž se domáhali zrušení výroku I. rozsudku městského soudu, odmítl podle ustanovení § 104 odst. 3 s. ř. s. (kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení), a v částech, v nichž se domáhali zrušení výroku II. rozsudku městského soudu, zamítl podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodné. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnými kasační námitky stěžovatelů, jimiž jednak namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu, neboť řízení zatížil procesními vadami, které spočívaly v nesprávném označení odpůrce a vymezení okruhu osob zúčastněných na řízení či nesprávném posouzení otázky aktivní legitimace navrhovatele, jednak zpochybňovali samotné právní závěry městského soudu ohledně posouzení procesu přijetí napadené úpravy územního plánu podle ustanovení § 188 odst. 3 stavebního zákona, při jejichž formulaci nadto městský soud dle stěžovatelů nerespektoval čl. 1 odst. 1 Ústavy, vylučující možnost retroaktivního výkladu právních předpisů, když na věc aplikoval právní závěry, přijaté ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116. 6. Obdobnou argumentaci stěžovatelé předkládají i nyní v ústavní stížnosti, neboť mají za to, že výše uvedenými právními závěry městský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejich ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelé tak setrvávají na svém stanovisku, že předmětná úprava územního plánu i její modifikace byly provedeny v souladu se stavebním zákonem a nesouhlasí s právními závěry, k nimž dospěly jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud, tj. že změna kódu míry využití území je možná pouze postupem dle ustanovení § 188 odst. 3 věty první stavebního zákona, jako změna závazné části územního plánu. "Pokud byl kód míry využití území zařazen do směrné části územního plánu a Nejvyšší správní soud kód míry využití považoval i přesto za závazný, jako by byl zařazen do závazné části územního plánu, je takový postup v rozporu s limity přípustnosti zásahů do svobody jednotlivce ze strany veřejné moci." Stěžovatelé jsou naopak toho názoru, že kód míry využití byl a je součástí směrné části územního plánu a jeho změna byla toliko možná podle ustanovení § 188 odst. 3 věty třetí stavebního zákona, jak v daném případě učinil i správní orgán. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále polemizují s konkrétními právními závěry Nejvyššího správního soudu, v nichž aproboval výše předestřené právní závěry městského soudu, jak ve vztahu k posouzení otázky aktivní legitimace navrhovatele, tak i ve vztahu k jím použité aplikaci právních závěrů, obsažených ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Aos 2/2013-116, což i nadále považují za projev nepřípustné retroaktivity a retroaktivního výkladu právních norem. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil