II.ÚS 2370/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2370/14 ze dne 20. 6. 2017 N 100/85 SbNU 661 Odpovědnost státního podniku (Lesy ČR) za neplatnost smluv o dílo uzavřených v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy - ze dne 20. června 2017 sp. zn. II. ÚS 2370/14 ve věci ústavní stížnosti VERONEX, a. s., se sídlem Rudolfovská 202/88, České Budějovice, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2014 č. j. 23 Cdo 1458/2013-795 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012 č. j. 6 Cmo 314/2010-650, jež byly vydány v řízení o náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a státního podniku Lesy České republiky, s. p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupených JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2014 č. j. 23 Cdo 1458/2013-795 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012 č. j. 6 Cmo 314/2010-650 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2014 č. j. 23 Cdo 1458/2013-795 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2012 č. j. 6 Cmo 314/2010-650 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Pro posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 13 Cm 138/2009, z něhož se podává, že na základě žaloby podané právní předchůdkyní stěžovatelky, obchodní společností Jihočeské lesy, a. s., (dále jen "právní předchůdkyně stěžovatelky") krajský soud mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2010 č. j. 13 Cm 138/2009-573 rozhodl tak, že žaloba na zaplacení částky 345 247 555 Kč je co do základu po právu a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Žalovaná částka představovala škodu, která měla vzniknout právní předchůdkyni stěžovatelky a několika obchodním společnostem podnikajícím v oblasti lesnictví (jež na právní předchůdkyni stěžovatelky smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2009 postoupily své pohledávky - dále jen "lesnické společnosti") jednáním vedlejšího účastníka. Celková výše škody měla vzniknout tím, že vedlejší účastník měl s právní předchůdkyní stěžovatelky a s lesnickými společnostmi uzavřít rámcové smlouvy o komplexních lesních činnostech a navazující smlouvy o provádění pěstebních činností, o provádění těžebních činností a o prodeji dříví (dále jen "lesnické smlouvy") na dobu 8 let, na základě nichž právní předchůdkyně stěžovatelky a lesnické společnosti měly provádět v lesnických smlouvách specifikované činnosti. Plnění mělo být započato dnem 1. 7. 2005 a mělo trvat 8 let, avšak koncem roku 2006 oznámil vedlejší účastník právní předchůdkyni stěžovatelky, jakož i lesnickým společnostem, že ukončuje plnění z uzavřených smluv. Právní předchůdkyně stěžovatelky a lesnické společnosti však lesnickým smlouvám podřídily své hospodaření, investice, pracovní síly atd. a předčasným ukončením lesnických smluv jim vznikla škoda. Důvodem ukončení plnění z lesnických smluv bylo to, že vedlejší účastník nesprávně vyhodnotil, zda má při sjednávání lesnických smluv postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"). K vyřešení této otázky si vedlejší účastník neformálně vyžádal stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen "ÚOHS"), který mu několikrát v rámci neformální korespondence sdělil, že dle poskytnutých informací vedlejší účastník není zadavatelem ve smyslu zákona o veřejných zakázkách. Koncem roku 2006 však ÚOHS své stanovisko přehodnotil a vedlejšímu účastníkovi sdělil, že je zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách. Při aplikaci § 90 zákona o veřejných zakázkách jsou smlouvy uzavřené mimo režim tohoto zákona absolutně neplatné, je-li subjekt vypisující výběrové řízení zadavatelem podle tohoto zákona. Krajský soud se v této souvislosti zabýval otázkou, zda je vedlejší účastník odpovědný za škodu, a přitom aplikoval ustanovení § 268 ve spojení s § 373 obchodního zákoníku. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník způsobil podle citovaných ustanovení obchodního zákoníku neplatnost právního úkonu, a je tudíž za škodu vzniklou právním předchůdkyním stěžovatelky odpovědný. Krajský soud vycházel z toho, že bylo pouze na uvážení vedlejšího účastníka, zda bude postupovat podle zákona o veřejných zakázkách či nikoliv, přičemž tento zákon nevylučuje, aby i jiné osoby než zadavatelé ve smyslu tohoto zákona svůj režim podrobily zákonu o veřejných zakázkách. Měl-li vedlejší účastník pochybnosti o tom, zda je zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, měl v zájmu předcházení škodám vypsat výběrová řízení v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Chybný výklad zákona o veřejných zakázkách vedlejším účastníkem, stejně tak jako chybný výklad ÚOHS, není dle krajského soudu nepředvídatelnou a na vůli vedlejšího účastníka nezávislou překážkou podle § 374 odst. 1 obchodního zákoníku. 3. Rozsudek krajského soudu napadl vedlejší účastník odvoláním podaným k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ve věci rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 4. 6. 2012 č. j. 6 Cmo 314/2010-650. Vrchní soud změnil rozsudek krajského soudu tak, že v rozsahu částky 343 229 562 Kč žalobu zamítl a v rozsahu částky 2 017 993 Kč rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Vrchní soud dospěl k závěru, že nelze vedlejšímu účastníkovi přičítat způsobení neplatnosti lesnických smluv, a tedy ani případnou odpovědnost za škodu dle § 268 obchodního zákoníku, jelikož vedlejší účastník si několikrát ověřoval u ÚOHS, zda není zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, přičemž ÚOHS jej opakovaně (s jednou výjimkou) ujišťoval o tom, že není zadavatelem podle tohoto zákona. Vrchní soud rovněž poukázal na předchozí věc na obdobném skutkovém základu vedenou proti vedlejšímu účastníkovi, kterou řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, kdy Nejvyšší soud argumentoval stejně jako nyní vrchní soud. 4. Právní předchůdkyně stěžovatelky napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním podaným k Nejvyššímu soudu, který jej rozsudkem dle § 243b odst. 2 věty před středníkem občanského soudního řádu jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud uzavřel, že § 268 obchodního zákoníku zakotvuje zvláštní typ předsmluvní odpovědnosti obsahující v sobě určité prvky předpokládaného aktivního jednání odpovědné osoby, která neplatnost právního úkonu způsobila. Pro závěr o tom, zda smluvní strana neplatnost právního úkonu způsobila, jsou proto významné zejména okolnosti předsmluvního jednání stran o uzavírané smlouvě, přípravy návrhu smlouvy nebo případné předsmluvní povinnosti stran stanovené zákonem či dohodou stran. V projednávané věci, kdy vedlejší účastník svůj postup ohledně lesnických smluv konzultoval s ÚOHS, tedy nelze než konstatovat, že škodu nezpůsobil a není ani třeba posuzovat naplnění liberačního důvodu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v obdobné věci vedené proti vedlejšímu účastníkovi pod sp. zn. 23 Cdo 3189/2012. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy excesivně a nepředvídatelně vyložily § 268 obchodního zákoníku, čímž zároveň neumožnily ochranu legitimního očekávání stěžovatelky na odškodnění vzniklé škody. Tento výklad vedl k odnětí ochrany majetku právních předchůdců stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že typickým znakem obchodněprávní odpovědnosti je její objektivní povaha (tedy odpovědnost bez ohledu na zavinění). Taková úprava odpovídá presumované profesionalitě smluvních stran obchodních závazkových vztahů. Objektivní povahu respektovala i dřívější judikatura Nejvyššího soudu. Objektivní povahy odpovědnosti se formálně Nejvyšší soud dovolával i v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3473/2009, jehož závěry potom převzal i v nyní napadeném rozsudku. Svým výkladem však vrchní soud i Nejvyšší soud takovou povahu obchodněprávních vztahů fakticky popřely, neboť tyto soudy kladly rozhodující význam pro posouzení odpovědnosti na to, že vedlejší účastník konzultoval svůj postup při uzavírání les