II.ÚS 2426/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2426/19 ze dne 13. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 21 C 365/2015-3538, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, č. j. 12 Co 365/2016-3778, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, č. j. 28 Cdo 4218/2017-3875, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jim byly porušeny čl. 4 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací poté, co obecné soudy nevyhověly jejímu nároku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), a to konkrétně restituovat jí v minulosti vlastněné nemovitosti tvořící dnešní areál státního hradu Bouzov a movité věci tvořící jeho vnitřní vybavení. Učinily tak s odkazem na zákonnou výjimku z restituce upravenou v ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, u kterých stěžovatelka uplatnila svůj restituční nárok žalobou o nahrazení projevu vůle Národního památkového ústavu (dále jen "NPÚ") uzavřít se stěžovatelkou o vydání uvedených věcí dohodu podle ustanovení § 9 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Obecné soudy však odmítly stěžovatelčině nároku vyhovět. 3. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že majetek, jehož vydání se žalobou na nahrazení projevu vůle stěžovatelka v daném případě domáhá, byl konfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., takže nebylo možné předmětné nemovité věci vydat, neboť to vylučuje zákonné ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Současně okresní soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by v rozhodném období stěžovatelka byla vlastníkem předmětných nemovitých věcí a že by jí v rozhodném období bylo odňato vlastnické právo k nim postupem podle § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že by došlo ke konfiskaci jejího majetku v roce 1938 pod tlakem okupace nebo národní rasové, politické či jiné perzekuce. Pokud majetek přešel na Německou říši, bylo potřeba k obnovení vlastnického práva rozhodnutí soudu postupem upraveným podle zákona č. 128/1946 Sb. V dané věci se tak ovšem nestalo a nejde ani o výjimku podle ustanovení § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. Majetek patřící do roku 1938 Německému řádu (právní předchůdce stěžovatelky) proto po roce 1945 připadl do vlastnictví Československé republiky podle dekretů prezidenta republiky (viz § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946), a to nikoliv v důsledku konfiskace majetku Německému řádu (který se v poválečném období o majetek dle tehdy platných předpisů a předepsaným způsobem nepřihlásil a svoje nároky prokazatelně u soudu neuplatnil), ale v důsledku konfiskace německým právnickým osobám. Tato konfiskace bez náhrady proběhla podle dekretu č. 12/1945 Sb. a vlastníkem předmětného majetku ke dni jeho účinnosti i ke dni faktického skončení okupace byly německé právnické subjekty. Dekrety č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. stanovily, že vlastnictví konfiskovaného majetku přecházelo na stát dnem účinnosti dekretů, jednalo se o originální způsob nabytí vlastnického práva a pro nabytí vlastnického práva státu se podle tehdy platných a účinných právních předpisů intabulace nevyžadovala. S těmito závěry se krajský soud a následně i Nejvyšší soud ztotožnily. 4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy těmito závěry porušily její základní práva, když splnění podmínek pro restituci hradu Bouzov a jeho mobiliáře vyložily oproti preambuli zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a oproti výkladovému pravidlu obsaženému v § 18 odst. 4 tohoto zákona, a to aniž by zohlednily, že stěžovatelka byla svého majetku zbavena proti své vůli, bez viny a bez náhrady a v krátké době dvakrát za sebou (poprvé nacistickou okupační mocí, podruhé československým státem). Přitom argumentuje podobným případem opočenského zámku, o němž Ústavní soud rozhodoval a ústavní stížnosti vyhověl (viz nález ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13). 5. Zpochybňuje, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Převod vlastnického práva provedený na základě rozhodnutí Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 11. 12. 1941 na německou společnost "Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdankmäler e.V. Berlin" byl na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a na základě Všeobecného občanského zákoníku č. 946/1844 Sb., podle kterého nemohl nevlastník (Velkoněmecká říše) převést na třetí osobu (německou obchodní společnost) vlastnické právo, neplatný. K obnově vlastnického práva stěžovatelky v poválečném období tak došlo ex lege. Rovněž namítá, že ani podle dekretu č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, nemohl být výnos Říšského komisaře platný. Platný nemohl být ani podle vyhlášky č. 19/1947 Ú. l. Dále uvádí, že podle § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. platí, že "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, jsou neplatná, pokud byla uzavřena po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce". 6. Dekret č. 5/1945 Sb. neupravoval způsob, jakým se stěžovatelka měla domoci obnovení svého vlastnického práva. Tento způsob byl upraven až zákonem č. 128/1946 Sb. K tomu dodává, že restituční judikatura dovodila, že obnovení vlastnického práva se lze domoci dvojím způsobem, a to buď uplatněním nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb., anebo restituční žalobou podle zákona č. 128/1946 Sb. Tato judikatura, jak dříve již dovodil Ústavní soud, je navíc použitelná i pro církevní restituce (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Proto nemůže souhlasit se závěry soudů, že stěžovatelka se po skončení druhé světové války nedomáhala obnovení svého vlastnického práva řádnou cestou (tj. podáním správní žaloby), neboť pro obnovení vlastnického práva plně postačovaly doložené žádosti realizované ihned po skončení druhé světové války. 7. Stěžovatelka připomíná závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, podle kterého nelze přičítat k tíži restituentů, že po uplynutí velkého časového odstupu (v případě stěžovatelky tvořeného 40 lety nesvobody a následnými 22 roky vyčkávání na přijetí zákona č. 428/2012 Sb.) se některé rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví prokazují jen obtížně, a tedy pro naplnění znaku oprávněné osoby podle restitučních předpisů stačí existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že nárok byl uplatněn. I podle názoru Ústavního soudu platí, že nelze přičítat k tíži oprávněné osoby, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. (viz nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000). V jiném nálezu pak Ústavní soud přijal stanovisko, že nárok osob podle zákona č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být nutně uplatněn přesně stanoveným způsobem, je však nutné, aby vlastník projevil vůli k získání jeho majetku zpět (viz nález ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000). 8. Další argumentační linie se vztahuje k popření platnosti konfiskační vyhlášky. Podle judikatury Ústavního soudu konfiskační vyhláška jako deklaratorní akt měla vymezovat, které nemovitosti jsou dekretem č. 12/1945 Sb. dotčeny a jakého subjektu se týká. Teprve právní mocí konfiskační vyhlášky byla konfiskace majetku dovršena (viz nález ze dne 20. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 1474/09). Právní předchůdce stěžovatelky - Řád německých rytířů, podal stížnost k nejvyššímu správnímu soudu proti rozhodnu