Ústavní soud II.ÚS 2426/24 – Ústní jednání

Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že je úvěrová společnost poskytující profesionální služby v oblasti vymáhání pohledávek. Vstoupila do exekučního řízení jako nový oprávněný na místo společnosti CCRB a.s., svého právního předchůdce. Exekuce byla vedena exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem na základě exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu. Exekuce ale byla zastavena proto, že rozhodčí nález, jako podklad pro exekuční titul, byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky, a jak určil exekuční soud, tento rozhodčí nález ve světle judikatury pro neplatně sjednané rozhodčí doložky dále neobstojí jako formálně a materiálně vykonatelný. V rámci výroku tohoto rozhodnutí byla stěžovatelka zavázána k úhradě nákladů exekuce ve výši 7 865,00 Kč. Tuto částku poté stěžovatelka vymáhala z titulu nezákonného rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, její žaloba však byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2024 č. j. 14 C 83/2024-44 zamítnuta.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. V projednávané věci jde navíc a zejména o tak zvanou bagatelní věc, když předmětem sporu je částka 7 865,00 Kč. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti vyloučena pro její zjevnou neopodstatněnost; výjimku tvoří zcela extrémní rozhodnutí, což neplatí pro projednávaný případ. Co se týče těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by neúčelně zaměstnávalo Ústavní soud na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.

Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.