II.ÚS 2453/19

Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele v postavení povinného na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 27 EXE 2224/2016. Exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Oberndorfu (Rakousko) ze dne 16. 12. 2015 č. j. 2C915/15f, a to k vymožení pohledávky oprávněného Sebastiana Prachsbergera ve výši 7 180 EUR s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 1 602,06 EUR.

Okresní soud návrh stěžovatele zamítl poté, co neshledal žádný důvod pro zastavení předmětné exekuce. V odůvodnění napadeného usnesení se postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, mj. i s poukazem stěžovatele na údajně neoprávněné vydání "rozhodnutí pro zmeškání" (exekučního titulu) rakouským soudem. Okresní soud rovněž v odůvodnění usnesení uvedl, že příslušná právní úprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1512/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, hovoří o hledisku "veřejného pořádku", k jehož porušení (ve smyslu závažného porušení práva na spravedlivý proces) v dané věci ze strany rakouských soudů nedošlo.

Krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dodal, že při výkonu rozhodnutí není exekuční soud v této věci oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Rozhodnutí krajského soudu shledal v souladu s ustálenou judikaturou. V závěru usnesení zmínil, že v situaci, kdy stěžovatel zpochybňuje vykonatelnost zahraničního titulu, měl v dané věci spíše (po poučení soudem) podat návrh na odepření uznání a výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva na spravedlivý proces v postupu obecných soudů, které "nezjednaly nápravu" v situaci, kdy podle něj nepříslušný rakouský soud vydal "rozhodnutí pro zmeškání", ačkoliv se řádně z nařízeného jednání omluvil. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že rozhodnutí rakouského soudu je v dané věci nepřezkoumatelné.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje prakticky téže námitky, s nimiž se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.